Škola doma: jak zvládáme karanténu s autistickým chlapcem

V této době uléhám do postele každý večer velmi vyčerpaná, a to zejména psychicky. Věřím, že nejsem ani zdaleka sama.  A tak jsem přemýšlela nad tím, v čem jsou pro mě karanténa, denní režim a domácí vzdělávání s mým autistickým chlapcem taková výzva.

A odpověď je docela jednoduchá – tedy podstatně jednodušší než samotná realizace.

Udržet rovnováhu.

Rovnováhu mezi povinnostmi a zábavou, rovnováhu mezi mými rolemi učitelky a mámy. Rovnováhu mezi péčí o dítě, o sebe nebo o muže, domácnost a rodinu jako celek.

Tento způsob výuky nezažíváme poprvé. Když byl Kuba z nějakých důvodů doma, třeba po nemoci, školu jsme takto praktikovali už mockrát. Poprvé ale na tak dlouhou a neurčitou dobu v kuse. I proto jsem se sama pídila po informacích, jak na domácí školu s našimi dětmi co nejlépe. Jenže, jak už to tak v problematice PAS bývá, konkrétních rad bylo pomálu.

Ani já nenabízím univerzální cestu pro všechny – to ostatně nejde. Nicméně, i přes všechny naše občasné kotrmelce jsem přesvědčená, že režim a praxe tak, jak u nás běží, fungují dobře a smysluplně. A o to se ráda podělím.

Jak to zvládáme u nás doma, a co všechno s Kubíkem dělám? Co všechno u nás hraje roli na cestě k rovnováze?

Cesta k rovnováze: krok 1

Duševní hygiena a start dne

Bez zachování psychické pohody a klidu nedokážu své dítě vést. Nejsem-li v alespoň průměrně dobré kondici, je to znát na mém přístupu a tudíž na jeho reakcích.

Takže – ve smyslu známého RÁNO DĚLÁ DEN si zachovávám své rituály. Bez ohledu na to, co dělá syn, jestli má v pokojíku během první půlhodiny binec, jestli něco pil nebo byl na záchod. To všechno jsem se naučila odsouvat. Mám v tom výhodu vůči rodičům mladších dětí, ale věřím, že všechno je o návyku.

Dřív jsem si třeba myslela, že cvičit ráno, když je Kuba vzhůru, je zhola nemožné. Že nedá pokoj, že bude rušit. Notabene když se tomu budeme věnovat oba s mužem. Opravdu pravidelnou ranní jógu si ale dopřávám/e už nějaký ten týden a on si na to postupně jednoduše zvyknul. Zpočátku pozoroval, mluvil na nás. Teď už ví, že to je čas pro mámu a tátu – hraje si a vůbec do toho nevstupuje.

Já mám svůj rituál a můj den vlastně začíná úplně jinou energií. Společná dobrá snídaně, pomalé tempo. Nějaká ta nezbytná ženská chvíle v koupelně a promyšlení jednotlivých činností dne. Občas stihnu i něco uvařit.

Teprve POTOM může začít domácí škola. Pro představu: vstáváme nejpozději v sedm, škola začíná v 9:00, někdy v 9:30.

Mně tento čas pomáhá dostatečně se naladit na celý den a na práci a Kubík dostává svou ranní porci prostoru, který moc rád věnuje své hře. Vím, že úplně nevyhraný usedá k práci trochu nespokojený a nesoustředěný. Takže pro mě je pomalé ráno první možností, jak nevytvářet nátlak – na něj ani na sebe.

On ví velmi dobře, že v 9:30 má být převlečený, mít umyté zuby a čekat připravený „ve třídě“. I to je součást jakési výuky – přebírá zodpovědnost za svou přípravu na školu.

Zatímco v běžném režimu ho ráno musím postrkovat a dopomáhat při sebeobsluze (protože jinak bychom se nevypravili dřív než v deset), tady je to zcela na něm. A je vidět, jak mu to prospívá. Učí se samostatnosti víc než kdy dřív.

Cesta k rovnováze: krok 2

Plány a struktura domácí školy

Práci pro Kubíka si chystám v předvečer. S rozvrhem ho seznamovat nemusím, jednoduše jedeme podle toho školního. Do puntíku. Sám to vyžaduje a mně tím vlastně ulevuje, protože nad tím nemusím nijak přemýšlet 🙂

Rozvrh dodržujeme relativně pevně. Hodiny sice netrvají 40 minut, zato přestávky jsou stejně dlouhé jako ve škole 🙂 Nevadí mi to – syn to potřebuje pro odpočinek a já průběžně chystám oběd, věším prádlo a tak různě, jak už to v domácnosti chodí.

Důležité je, že Kuba ví, co přijde, s čím má počítat, a kolik práce ho ještě asi čeká. Navíc, má zkušenost říká, že čím konkrétnější obrysy domácí škola má, tím méně nechuti k práci Kuba projevuje. Kdyby věděl jen neurčitě, že „něco bude dělat“, a netušil by konec činnosti, vím, že by to bojkotoval mnohem víc. A to za plánování určitě stojí!

Vím, že mnozí máte menší děti, předškoláky. I tady bych se snažila držet jakýsi rytmus a plán. Ve školce dělí dopolední činnosti svačinka. Když jsem si s Kubou hrávala na školku, dělala jsem to taky tak.

Sedli jsme si k rannímu kroužku, místo ostatních dětí byli panáčci z Lego Duplo – zrovna tak si můžete vzít na pomoc plyšáky nebo panenky. V ranním kroužku jsme si „povídali“, nejdříve pomocí obrázků, později verbálně. Často jsem zařadila nenápadnou a hravou motoriku mluvidel, trénovali jsme ukazování na části těla, oblíbené písničky v piktogramech a podobně.

Pak jsem ho nechala chviličku si pohrát a následně dostal nějaký ten pracovní list. Kreslení, přiřazování, cokoliv, co bylo potřeba procvičovat. Odměnou byla svačinka a pobyt venku. Po návratu jsem dochystala oběd a po něm chodil spát. Pokud už nespal, nabízela jsem mu pohádku nebo tablet. Bez výčitek – i já jsem dočerpávala energii na zbytek dne.

Nově také naše škola zařazuje videohovory s třídní učitelkou. Jsou hromadné (se všemi dětmi) a probíhá v rámci nich část výuky. Se synem se připojujeme, přestože tempo je pro něj poměrně rychlé a technika jako taková ho v tomto případě rozptyluje, když vidí ostatní kamarády.

Nicméně to je pro nás ten hlavní důvod, proč se aspoň občas účastnit – online socializace se spolužáky, s paní učitelkou i asistentkou. Zpočátku to fungovalo i jako jakýsi důkaz, že takto to mají skutečně všichni, že škola je opravdu zavřená. Syn z toho totiž byl a je docela nešťastný a museli jsme mu to vysvětlovat několikrát.

Tento způsob komunikace mu chybějící kolektiv aspoň malinko kompenzuje.

Cesta k rovnováze: krok 3

Pečlivá volba obsahu a formy vzdělávání

U každého předmětu s Kubou projdu dvě až tři aktivity a velmi dbám na to, aby byly různé  – co se týče obsahu i způsobu provedení. Aktivity u stolu střídám s aktivitami na koberci – ostatně, hravou formou se dá procvičovat leccos. Vyjmenovaná slova, násobilka… Často vycházím z principu přiřazování a třídění, který je mu vlastní.

Mnohdy využívám nejrůznější techniky vizualizace a obrázkových pomůcek. To, že synovi vyhovují, je velmi zřejmé u každé takové aktivity, která obnáší práci právě s obrázky.

Vyhledávám a stahuju pracovní listy, které ve škole běžně nemá. Na internetu je dnes opravdu spousta materiálů a nejrůznějších aktivit. Záleží na tom, jaký druh činnosti dítěti nejlépe vyhovuje.

Moje tipy

• Stránky Základní školy Dobrá voda nabízí řadu výukových zdrojů pro různé předměty.
• Základní škola Cheb v minulých letech realizovala krásné projekty „Škola pro život“ a „Škola základ života“, ve kterých udělala opravdu kus práce. Vznikla řada výukových materiálů pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které jsou hezky zpracované – stačí si vybrat předmět a ročník.
• Jako angličtinář ráda využívám stránky ESL Kids, ve kterých se dají vytvářet nejrůznější pracovní listy na konkrétní slovní zásobu, stahovat obrázkové slovníčky a mnohé další.
• Je možné také vyzkoušet pořad České televize UčíTelka. Můj syn se u toho nedokázal tolik soustředit, ale každý je jiný. Co jsem nevyužila v ČJ a M, to jsem získala třeba v inspiraci k tělocviku a rozcvičkám 😉
• Prvouku jsem doplňovala pořadem Kostičky nebo Byl jednou jeden život. Informace děti získají hodnotné a vy si jako rodiče na chvilku ulevíte.

Řídím se tématy, která se má naučit, ale velmi důkladně volím cestu. Vnímám hlavně cíl – co by syn měl znát. Nikoliv co je striktně stanoveno. Snažím se plnit i cvičení zadaná, ale když nezvládneme všechna, nic se neděje.

Respektuju jeho limity, které souvisí předně s ADHD a tedy soustředěním, a také s autismem samotným. Je schopen naučit se hodně, ale je to pro něj často skutečně velká dřina. Proto nelpím na množství, ale cílím na skutečné pochopení, časté opakování a ukotvení znalosti.

Pro představu vám tu uvedu takové běžné pondělí.

1. hodina: TĚLOCVIK
Syn si bere SKUTEČNÝ pytlík s oblečením na TV a jde se převlékat. Nastoupí ve sportovním, začínáme rozcvičkou. Motoricky je zdatný, ale řada běžných cviků je pro něj přesto těžká. Ráda vidím, že po tom prvním měsíci už umí kroužit hlavou, aniž by do pohybu zapojoval celou horní polovinu těla.

Po rozcvičce obvykle přichystám opičí dráhu nebo trénujeme házení a chytání balónu, zkoušíme hrát ping pong u konferenčního stolku, přetahujeme se o lano anebo cokoliv jiného, co mi přijde na mysl. Jóga pro děti taky občas slaví úspěch. Hodina končí typickým „Děti, dnešní hodině nazdar! Zdar!“ a utíká se převléct.

Malá přestávka a pitný režim

2. hodina: ČESKÝ JAZYK
Je pondělí, a protože po víkendu se ve škole vždy začíná ranním kroužkem a povídáním, co děti ve volnu dělaly, sedáme na koberec a opakujeme si, jaký je den, měsíc, roční období, počasí.

Následně volím téma povídání a připojím k tomu i nějaký superlehký pracovní list – přece jen je to jen taková rozehřívací část. Vycházím z motivace a snažím se volit témata, která má rád. Tento týden jsme si povídali o jaru a aprílovém počasí. Myslím, že to díky tomu, jak venku bylo, docela hezky pochopil.

Po kroužku sedáme ke stolu a zpravidla uděláme nějaké cvičení na vyjmenovaná slova a psaní I/Y. Je potřeba to hodně procvičit, takže v tomto ohledu je stále co dělat.

Pak se vracím ke slovním druhům – učíme se podstatná jména. Učí se určovat rod ženský, mužský a střední. Je to nad rámec jeho IVP a tak to beru zlehka a hravě. Na koberci přiřazuje slova do domečků TEN, TA, TO.

Velká přestávka – svačina

3. hodina: MATEMATIKA
Kubík skládá násobilku 7 jako puzzle, společně si ji na prstech odříkáme. Zkusíme pár příkladů a následuje slovní úloha z učebnice. Podle únavy přidám či vynechám úlohy typu porovnávání čísel – větší, menší, rovná se.

Malá přestávka a pitný režim

4. hodina: ČTENÍ
Vím, že před čtením ve škole často zařazují práci v písance, proto i já to občas dělám. Syn to opravdu nemá rád, nebaví ho to. Dva řádky ale vždycky zvládne a pak čteme z jeho knížky, kterou si čte do čtenářského deníku.

Vzhledem k jeho potížím se soustředěním (zejména u menšího písma) využíváme skvělou pomůcku – rámeček, který zajistí, že ho okolní změť písmenek neruší a on se koncentruje výhradně na čtenou část textu.

Alternativou ke čtení knížky jsou pracovní listy „čtení s porozuměním“. Zpravidla najdu nějaký na internetu, popřípadě můžu doporučit publikaci Pohádky a bajky k povídání. Děti s autismem totiž často čtou, aniž by tak úplně chápaly čtený obsah. Doplňující otázky vztahující se k textu fungují jako dobrá zpětná vazba a téma k rozvíjení verbální komunikace.

Malá přestávka a pitný režim

Pátá hodina: HUDEBNÍ VÝCHOVA
Odehrává se na koberci. Bereme si jeho písničky v piktogramech a zpíváme si, jak se nám chce. Tady vycházím vyloženě ze zájmu a únavy Kubíka. Není to ta podstatná část výuky. Občas i využíváme dětské hudební nástroje anebo cokoliv, co je po ruce, k doprovázení v rytmu.

Nakonec přichází tradiční „Nashledanou děti!“ a synkovo „Nashledanou, paní učitelko!“ a z 3. C se stává zase docela obyčejný pokojíček.

Celé mi to s přestávkami vychází na 2 – 2,5 hodiny času a to opravdu stačí až nad hlavu.

Nezapomeňte!

Pochvala za práci a motivace jsou moc důležité. Kubík za své úkoly dostává oblíbená razítka do sešitu a také Tic Tac.

Je to přece jen změna. Je doma, ale zároveň to nejsou prázdniny. Přijmout mámu jako autoritu učitele je těžké – jsou to dva docela jiné světy. Respekt k nastolenému řádu a mým požadavkům ráda odměním – vím, že to pro něj není tak snadné a samozřejmé.

Chválím také před mužem tak, aby to Kubík vnímal. Aby věděl, že jeho práce je ceněná a že to dobře zvládá.

Cesta k rovnováze: krok 4

Napojení a odhad situace v domácím vzdělávání

Děláme plány, dodržujeme rozvrh. A přesto jsou časy, kdy všechno přesně dané neplatí. Někdy je syn pod vlivem blížícího se úplňku, někdy je docela obyčejně unavený. Občas má všeho plné zuby, ale to je stejné jako u nás dospělých.

Onehdy po mně chtěl celý týden tělocvik. A tak jsem ho zařadila do rozvrhu všech pěti dnů – nakonec proč ne? Lpět na něčem jen tak slepě není potřeba. Navíc fyzický pohyb zlepšuje myšlení. Vše je propojeno a on to někde vzadu věděl, že potřebuje podpořit mysl pohybem.

Jindy si usmyslel, že má celý týden „lyžák“ a neučí se. Tak jsem mu nabídla kompromis – ÚT, ST a PÁ škola, PO a ČT pouze úkolky ve 14:00. Úkolky chápe jako domácí úkoly, na které je v běžném školním režimu zvyklý. Tahle verze ho přirozeně nadchla a k práci už se nestavěl odmítavě.

A nakonec, já jsem migrenik. A když mi není dobře, školu docela obyčejně vypouštím nebo zkracuju. Vím, že společně pracujeme hodně a poctivě – úlevy si tudíž nevyčítám.

Toto není škola, já nejsem učitel a celá situace je nestandardní. Není potřeba se tvářit, že tomu tak není.

Podstatně důležitější je zachovat dobrý vzájemný vztah, důvěru a pochopení. Na tom se totiž staví všechno ostatní. Obzvláště u dětí s autismem.

Mám na paměti, co je u dětí se specifickými vzdělávacími potřebami typické – jsou více unavitelné. Někdy člověk snadno zapomene… Některé děti na spektru jsou skutečně velmi bystré a intelekt mají v normě nebo dokonce nad ní. Nebo to jsou děti, které plnění úkolů beze zbytku vyžadují, protože je pro ně důležité věci dokončit dle zadání.

I proto je tak těžké být rodičem. Vnímat všechno, co dítě ovlivňuje, nepřetížit ho ale ani brzdit, to je úkol hodný mistra. Já se za mistra nepovažuju a myslím, že se toto všechno budu ještě dlouho učit. Je potřeba zkrátka zachovat bdělost a střízlivý odhad situace. Protože ta je každý den jiná.

Cesta k rovnováze: krok 5

Konzultace

Připomínám – toto není běžná škola. Já nejsem učitel.

Proto se nestydím říct si o pomoc tam, kde mi můžou poradit. Docela jednoduchou cestou je dobrá vzájemná komunikace s lidmi, kteří jsou našim dětem ve školství nejblíž. Ať už je to třídní učitel či asistent pedagoga. Znají vaše dítě, vědí, jak reaguje, a dokážou nastínit i způsob práce s ním.

Já se s asistentkou pedagoga radím pravidelně, je to běžná praxe; teď v ní prostě jen pokračuju. Ve spolupráci s třídní učitelkou konzultujeme další postup, co a jak nejlépe s Kubou procvičovat a jak v určitých situacích a typech aktivit postupují ve škole.

Moc se mi to osvědčuje, protože náš syn tu běžnou praxi vyžaduje i doma. Nedochází mu, že nemůžu všechny postupy znát a aplikovat stejně. Proto nedám dopustit na skutečně otevřenou komunikaci rodič – škola. Ta je ostatně základem úspěchu našich dětí nejen v době domácího vzdělávání.

Cesta k rovnováze: krok 6

Odpolední vypuštění tygra

Když to jenom trochu jde, odpoledne si dáme do těla. Pořádnou procházkou v přírodě nebo třeba projížďkou na koloběžce.  Syn potřebuje vypustit energii. Fyzická aktivita a čerstvý vzduch jsou pro něj velmi důležité. Když je nemá, večer to poznáme. Bývá protivnější, hůř usíná.

Není to ale jen o přebytečné energii. Je to i o vypuštění docela nevědomé frustrace. Je potřeba si uvědomit, že období, ve kterém se ocitáme, nemá přesné ohraničení. Děti netuší, kdy a zda se vrátí do školy. Neví, kdy znovu budou v kontaktu s kamarády. Netuší, kdy se znovu podívají na oblíbená místa. Chybí jim i jiní lidé, i nás rodičů už můžou mít tak „trochu po krk“.

Někdy při takové frustraci děti vypadají, že normálně zlobí. U nás se to před pár dny taky projevilo a už od rána bylo všechno špatně, syn hodně křičel a měl opravdový problém z krize vystoupit. Nakonec se uklidnil, místo školy jsme udělali jen úkoly ze dvou předmětů a odpoledne si dobili baterky výletem a hrou v lese u potůčku.

Doteď nevím, co ho dráždilo a on asi také ne. Myslím, že to na něj jen docela obyčejně dolehlo.

Rutina a rituály jsou sice fajn, ale nové podněty jsou také potřeba. Příroda je nabízí a supluje tak spoustu toho, co děti běžně zažívají.

Pokud nepřeje počasí, hraje si dle libosti, někdy se dívá na oblíbený film a u toho poskakuje… Inu bydlíme v bytě a dostat se ven není vždy snadné. Každopádně v tento čas zpravidla odpočívám i já. Případně se věnuju práci a obojí Kubu učím respektovat. Případně ho do práce (jde-li třeba o něco v kuchyni) zkouším zapojovat.

Můj tip

Když cítím, že Kubík není ve formě, že je podrážděný a vznětlivý, pouštím si relaxační hudbu. Pro sebe, jakoby nenápadně. Často je na něm vidět, jak to začne vnímat a jeho psychika se zklidní.

Cesta k rovnováze: krok 7

Respekt k auti rituálům

Už jsem se zmiňovala o tom, jak nestandardní tato doba je. Proto se snažím o zvýšený respekt vůči synkovým typicky autistickým potřebám, jako jsou rituály a zvyky. Někdy je to, docela upřímně, boj o holé psychické zdraví, ale větším tlakem na něj jsme většinou získali jen velký protitlak.

Potřebuje pojmout školu tak, jak ji děláme? Podle rozvrhu, s přestávkami, převlékáním do tělocviku? Ok. Potřebuje si etiketou označit, která místnost je třída a která šatna? Ok. Potřebuje si v rámci své stereotypní a aktuálně oblíbené hry rozestavit po bytě některé věci? Dobrá – se striktním pravidlem večerního úklidu.

Nelpím na zbytečnostech; pokud vím, že mu rituály poskytují pocit bezpečí a alespoň částečné kontroly nad stavem věcí, a pokud nejsou nějak ohrožující, respektuji je. Nabízím pochopení tam, kde ho potřebuje. Doma budeme ještě dlouho – není ani trošku důvod přít se o každou drobnost. Možná by to někdo nazval ústupky, já bych tomu spíš říkala cesta rozumná pro obě zúčastněné strany.

Cesta k rovnováze: krok 8

Online pomoc

Nemám ráda pocit, že jsem na něco úplně sama. Ráda si nechám poradit, inspiruju se, čtu si o tom, jak to mají jinde. Dnes je řada zdrojů a informací, což může být pomoc stejně jako past – ne vždy se v nich dá dobře orientovat.

I když nakonec mnohdy zůstávám u své cesty, tu a tam mě něco zaujme, občas něco využiju. Je to jako s terapiemi – i tady „uzobnu“ od každého ten kousek vhodný zrovna pro mě a mého syna.

Za sebe jednoznačně doporučuji severomoravský spolek Adam, který na svém facebookovém profilu poskytnul zejména v průběhu března velmi užitečné rady přímo od špičky v oboru – od psychologa Mgr. Přemysla Mikoláše.

Nemůžu nezmínit ani Nautis a jejich aktivity na sociálních sítích. Navíc, zrovna vydali nový dokument s názvem Domácí vzdělávání v době koronavirové pandemie. Obsahuje řadu praktických rad a také odkazů na nejrůznější zdroje a aktivity.

Občas si něco přečtu na profilu Atyp magazínu anebo poslouchám rozhovory s předními českými pedagogy. Současná doba totiž hodně nemilosrdně odhaluje reálnou situaci českého školství, osnov a celkové metodiky.

Cesta k rovnováze: krok 9

Kdo nechce ztrácet iluze, ať si je nedělá

To o iluzích říká s oblibou můj muž. Tady nabízím souvislost s karanténou. Neupínám se totiž k jejímu konci. Nemyslím na to, kdy přijde. Nehltám zprávy, nedoufám, nepřemýšlím.

Prostě každý den jdu dál. Každý den je jiný a vždycky může být hezký. Každý den je nový začátek a každý den se počítá.

Žiju den po dni.

Je to docela jiné než kdykoliv jindy. Člověk se nemůže těšit na víkendové setkání s přáteli, výlet na hrad, nemůže si plánovat návštěvu knihovny nebo cokoliv jiného, co má třeba rád. Abych se nezbláznila, nemyslím na to. Jednoduše hledám, co mě potěší dostupnými způsoby a na dostupných místech.

Jen jednou jsem si to spočítala. A došla jsem ke strašlivé prognóze – v případě, že se školy letos už neotevřou – to znamená být doma s dítětem a nekončící péčí celkově více než pět měsíců. Je docela jedno, zda jde o školu nebo prázdniny. Je to ta péče 24/7, která tak zmáhá. Doba, ve které vás jen málokdy někdo vystřídá. Pomalu půl roku?!

A tím jsem své počty uzavřela a nevracím se k nim. Přestože zrovna teď vyšla informace o tom, že koncem května může nastoupit první stupeň do školy. Beru vše s rezervou, za měsíc se může leccos změnit a také je otázkou, zda je ta chystaná polovičatá forma výuky vůbec pro děti s autismem schůdná a vhodná.

Vše je otázka přístupu.

Budu se na domácí školu dívat jako na horor a „užabytoskončilo“ období? Pak mi to zcela jistě nedá nic dobrého. A pokud ano, nebudu to umět rozeznat.

Budu karanténu brát tak, jak přišla? Jako změnu a výzvu? Jako příležitost? Pak to nebude tak bolet. Pak nebudu čekat na konec tak urputně. A pak může přijít i leccos hezkého tam, kde to nečekám.

Škola doma: ohlédnutí po měsíci

Jak si v tom balancování vlastně po těch pár týdnech vedeme? Na rovinu – všelijak. Nejsem superžena a i moje únava ukazuje na to, že v tom systému máme rezervy. Ale pokud mám hodnotit jen samotnou domácí školu, pak cítím, že jdeme správnou cestou.

Důležité je zachovat selský rozum, cit a napojení na dítě a hlavně se z toho všeho tak nějak nepo… Ale věřím, že to jako rodiče dětí s PAS už tak nějak umíme, no ne?

Ať nám to utíká. V plné síle a v rovnováze. Držím nám všem palce.