Island: otevřená náruč (nejen) pro děti s autismem

Příležitost nahlédnout do školství v jedné ze severských zemí, známých svým inkluzivním přístupem, se v životě rodiče dítěte s autismem tak často neobjeví. Já ji díky různým okolnostem dostala, a tak jsem se, jako člen projektu Bez PAStí neziskové organizace Osvětová beseda, na sklonku května vydala na Island. Vrátila jsem se jedním slovem okouzlena. Krajinou, lidmi a školstvím také. A právě o školství na Islandu vám budu vyprávět.

Vážně všichni v inkluzi?

Jednou ze zásadních otázek, se kterou jsem na Island jela, byla tato: „Vážně jdou všechny děti s autismem do běžných škol, opravdu nechodí nikdo do speciálních?“ S touto informací jsem totiž byla seznámena předem a byla jsem, možná jako mnozí z vás, skepticky zvědavá. Jak by to mohlo jít?

Odpověď je prostá. Ano, skutečně se převážná část dětí s autismem (a mluvím-li o převážné části, pak si představte opravdu tři čtvrtiny dětí), vzdělává v běžných základních školách. V mateřských školách je to pak skutečně 100%. Díky čemu toto může být realitou? Za mě je ve hře několik faktorů. Ale pojďme popořádku.

Mezi dětmi dříve než u nás

První zásadní rozdíl mezi Islandem a Českou republikou začíná už u předškolního vzdělávání, respektive u rodičovské dovolené. Islanďané ji mají v délce dvanácti měsíců, a to spravedlivě rozdělených šesti měsíci pro mámu a šesti měsíci pro tátu. Toto poukazuje na vysokou úroveň genderové rovnosti, ale neodbíhejme.

Zároveň maminka nemůže využít šest měsíců, které by táta nemohl nebo nechtěl pokrýt. Je to zkrátka šest pro každého. Je tedy na rodičích, kdy se oba stoprocentně vrací do pracovního procesu – zda po šesti či dvanácti měsících. Nutno ovšem dodat, že je velmi běžné, že jsou skutečně oba doma, každý ten svůj půlrok. Plná rodičovská péče nicméně po roce končí a dítě je pak v době zaměstnání rodičů zaopatřeno chůvami, které se dítěti věnují v domácím prostředí a začínají s ním lehce pracovat. Od osmnácti měsíců jsou dětem otevřeny brány jesliček a školek a děti tak zpravidla v roce a půl vstupují do první vzdělávací instituce.

První plus pro inkluzi

Je zřejmé, že pokud dítě nastoupí už v roce a půl do jeslí, případná rozdílnost ve vývoji se teprve zvolna ukazuje a rodič zcela přirozeně umisťuje své dítě do školky spádové. Ve chvíli odhalení potíží a nestandardního vývoje dítě není automaticky doporučováno ke speciálnímu vzdělávání. Naopak, řešení je zcela konstruktivní.

K dítěti se speciálními potřebami je vytvořen tým odborníků, kteří dbají o to, aby byly jeho specifické potřeby naplňovány, aby vzdělávání bylo šito jednoduše na míru a dítě mohlo prospívat maximálním možným způsobem. Tento tým sestává z rodičů, pedagogů a dalších odborníků z poradenského centra (např. logoped, speciální pedagog, fyzioterapeut a další). Velký důraz je kladen na spolupráci s rodiči a součástí opatření na podporu dítěte je i asistent, který je do jeslí zařazován běžně už od 18 měsíců věku dětí.

Samozřejmě jsou tu i děti s obzvláště náročnými projevy nebo třeba s kombinovaným postižením. Ty jsou vzdělávány doma v rámci domácí školy a se školkami je konzultována vhodná metodika. Je jich však v celkovém množství velmi málo.

Zní to pohádkově, že? Děti s autismem jsou tak odmala zařazovány do společnosti a zároveň je k nim přistupováno velmi individuálně. Tento individuální přístup ale není spojen jen s dětmi na spektru. Stejně vstřícný postoj funguje i směrem k dětem jiné národnosti, dětem s Downovým syndromem, ADHD, dětem s poruchou sluchu a dalšími odlišnostmi. Naše průvodkyně nám vyprávěly třeba o slepé holčičce, která skutečně chodila do školky běžné.

Myslím, že jednou ze zásadních výhod je relativně hladké a dobře nastavené rozdělování financí pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, vysoký podíl speciálních pedagogů ve školství, ale hlavně jejich automaticky inkluzivní způsob práce. Pro Islanďany je diverzita jejich populace běžná. Ostrov má 367 000 obyvatel, z nichž velká většina žije v Reykjavíku. V tomto množství najdete zároveň 80 různých národnostních menšin a mluví se celkem 85 jazyky. Různí průvodci na Islandu nám opakovali totéž:

„Vítáme tu všechny bez rozdílu.“

 

Rovný přístup panuje i ve školství. Nutno dodat, že na inkluzi se tu pracuje už podstatně déle než u nás. Úplně první zmínky tímto směrem vznikaly v 70. letech minulého století. V roce 2002 byla inkluze zařazena jako jedno z hlavních vodítek vzdělávací politiky. Novým školským zákonem z roku 2008 byla inkluze definitivně uzákoněna a vzdělávací politika města prošla dalším přehodnocováním a úpravami, až byla uvedena v platnost v roce 2012. Tam je už inkluze naprosto základní strategií pro vzdělávání dětí a žáků na Islandu.

Pokud bychom situaci, konkrétně s datem uzákonění inkluze, srovnali s Českou republikou, mají Islanďané náskok celých osm let. U nás je inkluze uzákoněna od roku 2016, nicméně praxe i po šesti letech je přinejmenším složitá. Pokud by vás téma legislativy spojené se vzděláváním dětí s autismem zajímalo více, můžete nahlédnout na rozhovor, který jsem před časem dělala s právničkou Šárkou Duškovou, specializující se na obhajobu práv osob s postižením. Jeho první část najdete tady a druhou na tomto odkazu.

Každý jsme jiný

Islanďané už tedy cestou inkluzivního přístupu jdou dvacet let. Zároveň je tu dvacetiletá historie dětí, které jsou na odlišnost přirozeně zvyklé, protože chápat, že každý jsme jiný (nikoliv horší) se učí právě už od předškolního věku.

Sama to velmi dobře znám. Vnímám, jak se synovi spolužáci, kteří s ním jdou od první třídy ZŠ, ztotožnili s tím, jaký Kuba je, a přirozeně ho tak vnímají a přijímají. Jsem si jistá, že až příště potkají jiné dítě na spektru, nebude to pro ně divné, nepatřičné, budou se k tomu umět postavit s citem. A to je obrovský přínos pro společnost.

Inkluze a škola hrou

Důraz na inkluzivní přístup jsme vnímali velmi intenzivně. Mluvili o něm všichni naši průvodci, vstřícnost a otevřenost byla velmi zřejmá.

Fjóla Þorvaldsdóttir, manažerka pro speciální vzdělávání v Reykjavických školkách, k zařazování dětí říká:

„Nemáme speciální školky nebo školky se zvláštními odděleními; každé dítě je vítané v té školce, kterou pro něj v rámci čtvrti vybrali jeho rodiče. Máme tři školky, které se soustředí na výuku dětí s kombinovaným postižením, autismem nebo hluchotou, a které působí také jako poradce pro zbytek islandských školek. Zdaleka ne všechny děti se speciálními potřebami se vzdělávají ve třech výše zmíněných školkách; naopak většina jich je ve spádové školce a jejich učitelky a učitelé se na ty specializované v případě potřeby obrací pro radu. V inkluzivní škole se učitelky a učitelé soustředí na to, co dítě dokáže, a ne na to, co nedokáže. Pozornost je zaměřena na práci na vývoji dítěte uvnitř třídy.“

My jsme navštívili krom jiných školek také jednu ze zmíněných tří specializovaných.  Školka Suðurborg se zaměřuje na práci s dětmi s autismem; v rámci rané intervence je tam využívána metodika ABA terapie (Aplikovaná behaviorální analýza) nebo program TEACCH (Treatment and Education of Autistic and Communication Handicapped Children). Ve spolupráci s rodiči je jedna z metod zvolena a zároveň je vypracován individuálně-vzdělávací plán (IVP), který zahrnuje krátkodobé i dlouhodobé cíle, metody intervence a způsob vyhodnocování její úspěšnosti. U všech dětí je záměr stejný, tedy pomocí intervence směřovat k tomu, aby bylo dítě schopno se stále více a více zapojovat do všech aktivit školky.

Obrázky jako běžná součást školek a škol

Celá školka je velmi vizuální. Pomůcky a piktogramy jsou doslova na každém kroku. To však není jen případ této školky; je to běžná praxe naprosto všude. A vy už možná tušíte, že u toho mi srdce naprosto plesalo, protože na vizualizaci zkrátka nedám dopustit! Ve třídách byly denní rozvrhy, vizualizace emocí, struktura v uspořádání věcí, označení krabic s pomůckami a hračkami, speciální časovače a mnohé další.

Děti si tam např. na nástěnce označí, co by rády odpoledne po spaní podnikly – chtějí jít ven nebo zůstat uvnitř? Samy si to tam nalepí a učitel přesně ví, kde je hledat. Pedagogové jsou přirozeně ve školce i na zahradě, ale vnímali jsme, že obecně jsou venku děti podstatně méně „hlídány“ a v dětech se posiluje samostatnost a zároveň vzájemná důvěra.

Veškerá výuka ve školkách probíhá a má probíhat primárně hrou, její značná část se koná venku. Velikost tříd je zpravidla 14–20 dětí v mladším věku (1-3) a 22–24 dětí starších (3–6), přičemž všechny tam běžně tráví osm až devět hodin denně, pět dní v týdnu. Pokud bychom to měli shrnout, předškolní vzdělávání se opírá o učení hrou (vevnitř a velmi často venku), rovný inkluzivní a multikulturní přístup a také o úzkou spolupráci s rodiči. S těmi se scházejí dvakrát ročně, v případě potřeby i častěji.

Čas na školu

Ve chvíli, kdy děti přechází na základní školu (v 6 letech), probíhá naprosto zásadní komunikace mateřské školy se základní, a to o tom, jaké má dítě se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) zvyklosti, jak je potřeba s ním pracovat, jaké jsou jeho silné a slabé stránky, zkrátka veškerá jeho specifika. Je to logické a přirozené; všichni zúčastnění totiž chtějí, aby dítě prospívalo a bylo ve škole šťastné. Tento krok je to nejmenší, co může školka pro úspěšnost přestupu dítěte do další instituce udělat, a zároveň to má obrovský význam.

Velký důraz je na školách kladen na další vzdělávání pedagogů, mnoho z nich má také speciálně-pedagogické vzdělání. Protože tam je opravdu řada dětí se SVP v inkluzi, školy dbají na to, aby každý zaměstnanec školy věděl, co má v případě potřeby dělat. Jinými slovy nejen učitelé, ale také uklízečky, kuchařky, školník a další mají veškeré informace k tomu, jak přistupovat k dětem s hendikepem, co dělat v případě kritických situací apod. Připravenost personálu je naprosto klíčová.

Dalším zásadním opěrným bodem pro úspěšné inkluzivní vzdělávání je zajištění vhodných podmínek a potřebných pomůcek pro děti se SVP. U dětí s autismem to jsou např. sluchátka, relaxační koutky, celková vizuální opora ve výuce a další. Zároveň tu ve velkém slouží i technické pomůcky; využívat k výuce iPad je velmi běžné.

Součástí našeho programu byla mj. návštěva Centra pro inovace, kreativitu a technologie ve vzdělávání, kde jsme si vyzkoušeli nejrůznější aplikace a pomůcky pro výuku. Toto centrum nabízí školám veškeré digitální technologie k zapůjčení; jejich „knihovna“ je poměrně rozsáhlá a možné způsoby výuky tak podstatně rozšiřuje. Centrum vede sedm odborníků a bude se dále rozšiřovat. Byla radost si to tam vyzkoušet!

Speciální školy trochu jinak

Už jsem zmínila, že opravdu převážná většina dětí se SVP jde na školu běžného typu. V Reykjavíku jsou však také dvě speciální školy. Jedna z nich, Klettaskóli, je určena dětem s kombinovaným postižením, hlubší mentální retardací nebo s obzvláště náročným chováním. Tam je také podstatně větší kapacita personálu a bylo nám sděleno, že do této školy chodí celkem 124 dětí.

Druhá speciální škola, Brúarskóli, je školou tzv. dočasnou a aktuálně slouží pro 32 dětí. V případě, že žák vykazuje náročnější chování, má obtíže s adaptací ve škole a celkově neprospívá, rodiče můžou zažádat o přijetí v této škole, kde zůstává zpravidla na 6 – 18 měsíců. Dostává se mu tam individuálnější a specializované péče, která se snaží eliminovat nežádoucí a naopak upevnit vhodné chování, posílit potřebné dovednosti.

V této spolupráci jsou samozřejmě opět hodně zapojeni i rodiče. Vždy po třech měsících si společně s učiteli Brúarskóli dají schůzku, vyhodnocují pokroky a další vhodné postupy a také pak plánují návrat žáka do domovské školy. Tato speciální škola i původní domovská škola spolu velmi intenzivně komunikují o jeho potřebách a vhodném způsobu výuky. Je velmi zjevné, že cílem je maximální možné zapojení dětí se SVP do běžných činností a běžných kolektivů.

Fellaskóli: padesátiletá tradice a velký um

My jsme v rámci projektu navštívili Fellaskóli, jednu ze škol, která má od roku 2004 k dispozici i speciální oddělení pro žáky s autismem. Aktuálně mají těchto žáků patnáct a pracují s nimi pomocí programu TEACCH a přirozeně dle individuálně-vzdělávacího plánu. Tyto děti jsou vzdělávány jak ve svém specializovaném oddělení, tak v běžných třídách.

Samozřejmostí jsou relaxační přestávky a také respekt ke zvláštním potřebám. Žáci si třeba mohou zvolit, zda si oběd sní v jídelně školy, nebo si jej kvůli tolik typické smyslové přecitlivělosti přenesou ke svému stolu ve třídě. Součástí školy je třeba i místnost s boxovacím pytlem pro uvolnění frustrace a každé dítě se SVP ví, kam v případě přetížení může odejít. Stačí dát smluvený signál asistentovi a beze slova se zvednout a jít si odpočinout. Tomu se tady říká „escape plan“ (únikový plán). Může vůbec existovat větší míra vstřícnosti?

Inkluze tady zahrnuje i děti nejrůznějších národností a mateřských jazyků (85% dětí zde je bilingvních) a jak nám bylo řečeno, žádosti o umístění ve škole značně převyšují možnou nabídku míst. Mottem školy je respekt, zodpovědnost a laskavost; vše bylo velmi znát nejen v prostředí školy a její vybavenosti, ale také v přístupu pedagogů, se kterými jsme se setkali.

Inkluze na druhou

Kromě samotného vzdělávání je naprosto běžné, že se všechny děti, včetně dětí se SVP, účastní také volnočasových aktivit. Každá rodina dostává od magistrátu města Reykjavík tzv. kartu volného času s částkou 300 EUR ročně na pokrytí poplatků za tyto mimoškolní aktivity. Pro děti ve věku 6-9 let je realizováno 34 kroužků, pro děti od desíti let existuje celkem 24 center pro mládež a také čtyři speciální domy mládeže pro děti se SVP.

Islanďané prostě vědí, že je potřeba děti zapojovat v co možná největším množství různých aktivit.  Tam, kde v Česku končí družina, která dětem s autismem mnohdy není vůbec lidsky nakloněná a organizačně uzpůsobená, začíná na Islandu pestrá škála aktivit, na kterou jsou žáci doprovázeni pedagogy a asistenty. Rodiče tak mají podstatně větší prostor na práci a dosti snazší logistiku, co se přepravování dětí týče.

Úplně narůžovo?

Mohli byste namítnout, že to zní až příliš dokonale. Nedivím se; i pro mě to bylo ve srovnání s poměry v ČR (byť se pomalu lepší) až neuvěřitelné a trochu bolestné zároveň. Právě proto je ale potřeba podobné projekty realizovat a za to patří Osvětové besedě (a Fondům EHP a Norska, které jej financují) můj upřímný dík. Je totiž velmi očividné, že inkluze může fungovat, že existují stovky případů dobré praxe, a že má smysl se postupně pokoušet přenést takový systém i do Česka.

Je tady hodně administrativních bariér, nedostatek personálu, poradenských pracovníků a rozhodně nám chybí i větší množství speciálních pedagogů na běžných školách. Co je ale v mých očích potřeba překonat vůbec nejvíce, je jakýsi odpor společnosti. Odmítání jinakosti, odmítání inkluze, odmítání dětí s autismem a jinými specifiky. Oblíbené alibi, že jim bude nejlépe na speciálních školách.

Island nám ukázal, že nic není od pravdy vzdálenější než právě tento pohled. Jasně, i tam jsou sem tam jednotlivci, kteří inkluzi nevnímají tak pozitivně, ale pokud je u nás v ČR většina proti takovému systému vzdělávání, a jednotlivci, kteří ji vnímají jako přínos, pak na Islandu je to přesně naopak. Valná většina společnosti a pedagogů inkluzi jednoduše přijala a podporuje ji.

Díky čemu je inkluze realitou

Na začátku článku jsem zmínila, že pro téměř absolutní inkluzi na Islandu hraje několik faktorů. Osobně je vidím takto:

• Automatické začleňování dětí se SVP do běžných kolektivů už od raně předškolního věku
• Otevřenost společnosti vůči odlišnostem všeho druhu; přijetí národností, kultur, odlišností ve vývoji a všeho nestandardního v souladu s rovným a férovým přístupem
• Funkční organizační zázemí a systém přidělování financí pro děti se SVP
• Spolupráce s rodiči

 

Co si budeme povídat, snad i velikost země je sama o sobě přínosem v tom smyslu, že je jednoduše snazší „se domluvit“. I díky tomu mohla aktuální Strategie pro vzdělávání města Reykjavík do roku 2030 vznikat reálnou diskusí se všemi zúčastněnými stranami. Přijímaly se návrhy a podněty pedagogů, veřejnosti, rodičů i dětí samotných. Po několika revizích a opětovných diskusích pak vznikl dokument, který je skutečně uceleným zpracováním vstupů všech zúčastněných.

Cílem této strategie, schválené v roce 2018, je to, aby se všechny děti bez rozdílu rozvíjely, prospívaly a zařadily se do demokratické společnosti, která dodržuje lidská práva a respektuje rozmanitost lidského života. Pět klíčových dovedností, na kterých je vzdělávání stavěno, jsou sociální dovednosti, gramotnost, kreativita, zdraví a zdravé sebevědomí.

O školství na Islandu by se dalo napsat ještě mnohem víc. Takový článek by byl ale velmi dlouhý a nejspíš by ho nikdo nedočetl. A pokud jste právě vy dočetli až sem, děkuju vám. Doufám, že i na vás prostřednictvím těchto řádků i fotografií dýchla atmosféra přijetí a bezpečí tak, jako na Islandu dýchla na mne. Otázky, které jste mi k tomuto tématu posílali, jsem zodpověděla ve videu, které najdete TADY. Pokud k tématu máte další postřehy, připomínky nebo otázky, určitě napište.

A závěrem jedno pozitivní islandské pořekadlo a taky první a jediná věta, kterou v islandštině umím:

Þetta reddast!

Aneb Všechno nakonec dobře dopadne.  Tak třeba to tak bude jednou i s inkluzí v Česku. Rozhodně se máme kde inspirovat!

Pozn.: V článku bylo krom osobní zkušenosti čerpáno také ze sborníku Vzděláváme děti s PAS, vydaného v roce 2020 Osvětovou besedou.