Inkluze je hlavně o tom si uvědomit, že školy mají učit žáky a studenty, ne látku


Téma inkluze je nekonečné a složité a osobně jsem nepotkala příliš mnoho lidí, kteří by na otázky s ní spojené dokázali informovaně odpovídat. Právnička Šárka Dušková byla pro mě jako zjevení – naprosto se orientovala v problematice a nabízela řešení nejrůznějších situací. Není divu – v oblasti obhajoby lidských práv, zejména pak práv lidí s hendikepem, už pracuje nějaký ten pátek.

Navíc její závěrečná práce na brněnské Masarykově univerzitě nesla název „Naplňování práva na vzdělání v České republice“, což jenom potvrzuje, že kontroverzní tematiku inkluze v ČR zpracovává už od studií.

Požádala jsem ji proto o rozhovor a pevně věřím, že její odpovědi budou k užitku mnoha rodičům. Ostatně, začlenění našeho syna do běžného vzdělávacího proudu patří k nejčastějším otázkám, se kterými se na mě obracíte.

Vzhledem k rozsáhlému obsahu jsem rozhovor tentokrát rozdělila na více částí. Ta úvodní je věnována inkluzi obecně a vnímání této problematiky v českém prostředí.


Právo na inkluzivní vzdělávání je u nás zakotveno v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, kterou ČR přijala v roce 2009. Jak byste definovala, co to vlastně právo na inkluzi znamená?

Osobně se mi nejvíce líbí, jak inkluzivní vzdělávání chápe výbor OSN pro práva lidí se zdravotním postižením, tedy ten orgán OSN, který dohlíží na správné naplňování zmiňované úmluvy. Říká, že inkluze je přístup ke vzdělávání dětí i dospělých, v jehož jádru je pochopení rozdílnosti vzdělávacích potřeb úplně všech, nikoli jen žáků a studentů s postižením.

Inkluzivní vzdělávání je jednoduše vzdělávání pro všechny děti, bezpečné a přijímající. Je to tedy hlavně o tom, jakou nastavíme atmosféru třídy a školy, jak přemýšlíme o vzdělávání dětí, jaké způsoby vzdělávání používáme.

Inkluzivní učitel ukazuje, že rozumí vzdělávacím potřebám každého žáka a že způsoby, které při výuce používá, staví právě na těchto potřebách.  Já ráda říkám, že inkluze je hlavně o tom si uvědomit, že školy mají učit žáky a studenty, ne látku. Hledáme tedy cesty, jak žáky a studenty posunout v jejich znalostech a dovednostech, ne, jak do nich „nasypat“ stejný objem informací.

Právně řečeno se inkluzivní vzdělávání promítá do dvou konceptů: žádné dítě nesmí být proti své vůli vylučováno z hlavního vzdělávacího proudu a zároveň každé dítě má právo na zajištění dostatečné podpory a bezpečného vzdělávacího prostředí.

Je inkluze chápána v Česku správně?

Ano i ne. V České republice je spousta excelentních odborníků i škol, které mohou sloužit jako příklady vynikající praxe. O to více to kontrastuje s nepochopením inkluze v části mediální sféry a veřejnosti.

Nejde jen o základní terminologická zmatení, jaká se objevují i v mnoha jiných státech, jako je například rozdíl mezi inkluzí a integrací (integrací míníme pouhé „umístění“ dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné školy bez výše uvedených nesmírně potřebných změn, viz obrázek níže).

Jen pro upřesnění – obrázek vlevo ukazuje příklad integrace, obrázek vpravo pak inkluzi (pozn. autora).

U nás je toto nepochopení zároveň spojeno s opravdu nepříjemnou až nepřátelskou kampaní vůči samotným dětem s postižením, jejich rodičům, nebo lidem a organizacím, kteří inkluzi podporují.

Odpůrci zpravidla argumentují rozvracením školního systému, který má inkluze způsobovat, a negativním dopadem na všechny děti. Nechme stranou, zda tento negativní dopad mohla mít novela školského zákona, která v České republice byla označena za „inkluzivní“.

V obecné rovině je mnoha výzkumy prokázáno nejen, že inkluze nemá na školní prostředí negativní vliv, ale naopak je inkluzivní vzdělávání častěji a častěji spojováno s kvalitním vzděláváním, právě proto, že je zaměřeno na potřeby každého dítěte, a pomáhá tak naplnit potenciál každému.

To platí nejen pro děti s postižením, ale také pro děti nadané, a koneckonců pro všechny děti, protože každé dítě je něčím specifické. Bezpečné a přijímající školní prostředí je přeci dobré pro všechny děti.

V čem tkví nekonečné spory odpůrců a podporovatelů inkluze?

Jsem přesvědčena, že do značné míry jde o neporozumění nastíněné výše. Jinou stranou věci je však rozpor mezi teorií a praxí.

Příznivci inkluze bojují za tu teoreticky „správnou“ verzi, tedy inkluzi, která znamená dostatečný počet odborníků na školách, kteří jsou dostatečně vyškoleni i ohodnoceni, flexibilní podpůrnou síť poradenských zařízení. Bojují za to, aby učitelé od vedení dostávali odpovědi na složité otázky a pomoc při řešení složitých situací.

Praxe za touto teorií velmi daleko pokulhává, přesto očekáváme „inkluzivní výsledky“. Chápu, že pro mnoho pracovníků ve školství to musí být velmi frustrující.

Dalším aspektem je však myslím také jakýsi odpor ke změnám ze strany určitých struktur ve školství, který je také do jisté míry pochopitelný. Zavedení inkluzivního vzdělávání skutečně do jisté míry vyžaduje změnu uvažování i přístupu ke vzdělávání, a na to samozřejmě mnozí učitelé a ředitelé nejsou připraveni, nebo k ní nejsou ochotni, třeba proto, že jsou přesvědčeni, že není důvod zavedené pořádky měnit. Přeci jen jsou to oni, kdo před dětmi ve školství strávil početná léta, až desetiletí, a necítí, že by je někdo přesvědčil, že je zásadní důvod věci dělat jinak.

Všechny aspekty tak úzce souvisí s tím, jak o „inkluzi“ náš stát i naši odborníci komunikují, a jestli jsou schopni ukázat, co přesně inkluzí míní a v čem spočívá její přínos, do kterého stojí za to investovat. Bohužel, myslím si, že jak provedení, tak komunikace u nás z počátku při implementaci té inkluzivní novely selhaly.

Pokud už je inkluze tzv. „na stole“, jak vnímáte diskuse o její správnosti nebo nesprávnosti? Je ještě na místě nebo je naopak potřeba ji přijmout a co nejlépe se s ní „poprat“?

Inkluze již je více méně nevyhnutelná, jde tedy jen o to, jak nejlépe k jejímu správnému zavedení přistoupit. Nejde totiž jen o pedagogický směr nebo způsob výuky. Především jde o právo dítěte – podle čl. 28 Úmluvy o právech dítěte i čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Tyto úmluvy se Česká republika sama zavázala respektovat a nyní jsou součástí našeho právního řádu.

Samozřejmě, to, že se jedná o právo dítěte, automaticky neznamená, že všechny děti hned bezpodmínečně musí být vzdělávány v hlavním vzdělávacím proudu. Znamená to ale, že (a tady je slovo bezpodmínečně vhodné) všechny děti, které si to přejí, nebo jejichž rodiče si to přejí, mají na zajištění inkluzivního vzdělávání právo.

Co podle Vás chybí k tomu, aby inkluze lépe fungovala? Kde jsou aktuálně hlavní nedostatky systému?

Těch bodů by jistě mohlo být velmi mnoho. Osobně si ale myslím, že hlavní předpoklady pro správné fungování inkluze tady někde jsou – jen nejsou poskládané dohromady.

Od začátku plánování zavádění inkluze chyběl celkový a transparentní plán toho, jak využít odborníky a další zdroje ze speciálních škol, které se budou postupně vyprazdňovat, na běžných základních školách, které jejich odborné znalosti a dovednosti zase budou více a více potřebovat.

Chybí nám koherentní plán dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, který by zajistil proškolení učitelů alespoň v základech inkluzivního vzdělávání.

Chybí nám zásadní podpora poradenských zařízení tak, aby měla skutečně kapacitu školy ve flexibilní reakci na vzdělávací potřeby dětí podpořit a se školami úzce spolupracovat. Z mého pohledu se tedy vše točí okolo lidských zdrojů a jejich podpory, která u nás skutečně často velmi schází.

Patřila jste k týmu projektu Férová škola, která pod záštitou Ligy lidských práv certifikuje základní školy, školí ředitele i učitele a prosazuje změny ve školské legislativě. Jak si podle Vás české školy stojí? Zejména tedy v oblasti inkluze hendikepovaných?

Myslím, že máme školy skutečně skvělé, které i přes omezenou podporu systému díky svému přesvědčení, hodnotovému nastavení a dobrému kolektivu zvládají úžasné věci. A máme také školy, které si neví rady, nechtějí nic měnit, nebo jsou z jiného důvodu nepřístupné.

Samozřejmě se situací ve Finsku nebo například v Německu je to u nás nesrovnatelné a bude nejspíš nějakou chvíli trvat, než se to zlepší.

Zdá se mi, že většina škol má ochotu, jen některé mají však zároveň odvahu navzdory nedostatečné podpoře být skutečně inkluzivní. Také proto jsou myslím Férová škola a podobné projekty tak potřebné – jsou podpůrnou sítí pro školy, které se snaží být inkluzivní, ale v některých věcech si neví rady.


Na druhou část rozhovoru se můžete těšit v únoru nového roku.

Více než sedm let se věnuji výchově svého syna s autismem. Díky tomu jsem ušla dlouhou cestu, která mě naučila mnohé o něm i o sobě sama. Teď své zkušenosti a poznání sdílím s rodiči, kteří se na stejnou cestu teprve vydávají. Pomáhám jim, aby byla snazší a jejich dítě šťastnější. Můj příběh najdete zde>> Jsem autorkou eBooků Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí, Jak vybrat školku pro dítě s autismem a také Jak na vizualizaci a komunikaci u dětí s autismem. Osobní postřehy a zážitky ze života s naším autistickým synem jsem také v průběhu pěti let publikovala na svém prvním blogu Jakub-s autismem proti proudu.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.