Jak naučit děti (nejen) s autismem uklízet

Patří každodenní úklid v dětském pokoji k něčemu, při čem se automaticky trochu orosíte? Moment, ve kterém se u vás pere důslednost a výchova s jakousi úlevou a usnadněním? Myslím, že to má spousta z nás podobně. Chceme totiž, aby si dítě uklízelo samo. Zároveň nás děsí, jak dlouho to bude trvat a jak to dopadne, když TO necháme na něm/na ní.

Pokud máte chuť to dělat za něj/ni, nebo k tomu sklouzáváte příliš často, nedělejte to. Povím vám, jak to máme my a proč není každodenní úklid pro synka překvapením. Jak to dítě naučit a jak přežít i větší akce, kdy je rozbombardovaný doslova celý pokoj. A že to děti umí 😉

Začátky byly kruté

Upřímně přiznávám: Na začátku, v Kubíkově raném věku, jsme uklízeli výhradně my rodiče. Bojovali jsme s takovou spoustou věcí, že nám na tohle absolutně nezbývala kapacita. Syn nereagoval na své jméno, natož aby rozuměl jakémukoliv pokynu. Zdálo se to nemožné.

S diagnózou později přišla vizualizace a struktura. Něco, bez čeho se náš život od té doby neobejde. A právě díky pochopení těchto metod se nám začalo dařit učit synka i něco tak „složitého“, jako může být úklid. Začali jsme opravdu budovat docela jiný svět. Jsem přesvědčena, že pro něj rozhodně srozumitelnější.

Řád a struktura pokojíčku

Všichni se rádi orientujeme. Když jdete např. do IKEA, přesně víte, kde si v restauraci vzít tác, příbory, jak funguje pultová obsluha a kde můžete nabírat jídlo sami. V dětském koutku na vás zase čeká mikrovlnka, dětské nádobí a logicky u něj najdete štos dětských židliček. Jak příjemné je, když člověk nemusí nic hledat nebo se doptávat!

Intuitivní a srozumitelné uspořádání věcí je pak velmi vhodné i v dětském pokojíku. A nemusíme mluvit jen o dětech s autismem. Nakonec, docela často se rodiče diví, jak je možné, že ve školce dítě uklízí ale doma ne. Je to právě tím uspořádáním a důsledností ruku v ruce. Dejte dětskému pokoji určitou strukturu a uvidíte rozdíl!

Foťte, kreslete, využívejte piktogramy

V praxi je to velmi jednoduché. Věci lze totiž často dobře kategorizovat.  Může existovat krabice/zásuvka na autíčka, jiná na plyšáky, další na výtvarné potřeby, taky můžete mít třeba box na míčky. Dosaďte si podle zájmu a hraček svého dítěte. Dané místo označte obrázkem – nalepte na krabici nebo zásuvku piktogram nebo zkrátka jakýkoliv obrázek vystihující její obsah.

Nebojte se zařadit i box s obrázkem RŮZNÉ/OSTATNÍ.  Děti často schraňují nejrůznější drobnosti. Piktogram na to třeba nebude, ale vy je můžete dát na hromádku, vyfotit a pro označení tuto fotku pak použít. Jde nám zkrátka o srozumitelnost. Je prima mít nad/pod obrázkem i slovní popis, může to totiž pak pomoci v globálním čtení.

Naše první obrázky na krabice vypadaly takto:

Začátky a podpora

Možná mi teď namítnete, že to vaše děti dělat nechtějí. Že se jim do toho nebude chtít. Že od toho budou utíkat.

Neměli jsme to jiné. Ale jednou jsme začít museli. A šli jsme na to jemně ale důsledně.

Večer první

Vezměte dítě za ruku a ukažte mu obrázky na krabicích. Dejte mu verbálně nebo piktogramem UKLÍZET najevo, co se tímto způsobem bude dít.

Povídejte mu o tom, co kam patří, předveďte mu to. Vysypejte na hromádku pár různorodých věcí a zařaďte je na správná místa společně. Nezapomínejte mluvit, i když je dítě neverbální. Nezahlcujte dlouhými větami, ale hlavně to popisujte – jednoduše, výstižně.

A nakonec se navzájem pochvalte, že vám to společně pěkně šlo 🙂

Večer druhý

Vezměte dítě znovu za ruku, vysvětlete mu, že jdete uklízet a zařazujte věci spolu. Pár kousků nechte na něm, ať si to vyzkouší. Chvalte, chvalte, chvalte!

Večer třetí

Znovu připomeňte, že je čas uklízet. Ideální je, když už od počátku to má pevný čas v rámci režimu. A až ten správný čas budete volit, myslete i na to, že tempo bude pomalé; dejte si rezervu, ať nejste pod tlakem času vy a hlavně dítě.

Nechte ho, ať to zkouší. Pravděpodobně se může bránit, utíkat. Znovu ho trpělivě berte za ruku, znovu ho veďte k úklidu. Nevzdávejte to! Přesně v tuto chvíli nastavujete pravidlo.

Další večery

…budou pravděpodobně trochu kdo s koho. Dítě bude nejspíš zkoušet unikat, pokud mu úklid nebude vysloveně po chuti. Jen vydržte, buďte konzistentní v čase, způsobu a klidném přístupu.

Za každý pokus, za každý kousek chvalte. Je to důležité a motivující.

Když je toho moc

Někdy je toho opravdu moc a dítě roztahá půl pokoje. Je v pořádku říct „Já ti dnes pomůžu.“ Je to ale jen POMOC dítěti. Necháváme odpovědnost na něm, my pouze pomáháme.  Určitě nedoporučuju dělat to příliš často, dítě si rychle zvykne. Musí se naučit vnímat to, že když toho hodně vytahá, úklid bude náročnější.

Popřípadě je moc fajn naučit ho to, že až si dohraje s jednou hračkou, nejprve ji uklidí a pak může vytáhnout jinou. Děti s autismem mají ale často tak trochu jiné hry. Náš syn kombinuje nejrůznější hračky, dělá věci jinak. Protože ve způsobu hry jsme ho nikdy nijak extrémně nekorigovali, naučit ho průběžný úklid bylo zkrátka nad naše síly.

Ohromná přidaná hodnota

Co všechno lze takovým jednoduchým způsobem získat? Tři, zato obrovské benefity.

Samostatnost

Dítě bude mít jasné obrázkové instrukce, co kam patří. Zvládne to samo, uvidíte! A může to podpořit jeho sebevědomí. „Ty jsi sám uklidil! Dobrá práce!“ Doprovoďte to velkou emocí, gestem a to by bylo, aby dítě nepocítilo úspěch a radost 🙂

Společná aktivita

Když teprve probíhá nácvik, jste u úklidu hodně s dítětem. Případně když je toho moc, jak jsem psala, taky pracujete společně. Je to sdílený prožitek, je to váš společný čas.

Ještě si moc dobře pamatuju, jak vzácné v Kubíkově raném věku bylo něco zažívat společně a společně se z toho taky radovat. Berte to jako příležitost.

Nácvik střídání a vlastní identita

Když uklízíte spolu, můžete trénovat střídání. Jednu kostku vy, jednu dítě.

Tohle patří k jedné z nejsilnějších vzpomínek. První návštěva v SPC, první kontakt terapeutky s Kubíkem. Navlékali spolu kroužky na kolík. „Teď teta. Teď Kuba. Teta. Kuba.“ A on to pochopil a pracoval. Nechal se vést. Zdálo se to nemyslitelné. Spolupracoval a nám s mužem vhrkly slzy do očí.

Navíc, v tu chvíli posilujete vědomí vlastní identity, s čímž malé děti s autismem mívají problém. Identifikace s vlastním jménem, uvědomění si sama sebe a pochopení třeba i slov máma, táta. „Teď Kuba. Teď máma.“

Nic není absolutní

Tak jako u všeho, i tady přemýšlíme v širších souvislostech a s ohledem na synkovu kondici.

Pokud se vrátíme z procházky, na které se stal nějaký konflikt a kondice se podle toho odvíjí tím horším způsobem, nebo pokud u syna pozorujeme výraznější únavu z jiného důvodu, stane se občas i to, že uklidíme za něj, respektive ve společném úklidu zaujmeme ten větší díl práce.

Pokud je totiž pravidlo nastaveno dobře, výjimky neublíží. Naopak tím projevujeme vstřícnost a pochopení a já věřím, že to syn vnímá a oceňuje.

Taky nemějte obavu, že vás budou polepené krabice obklopovat navěky 😉 Časem se uspořádání zautomatizuje a nebudete jej potřebovat označovat. Nebo zůstane jen u slovního popisu. Tak nebo tak, neberme to jako něco, co nás obtěžuje, co nám třeba „hyzdí“ prostor. Je to jen maličkost, vlastně to vůbec nevadí…a dítěti to může skutečně hodně pomoct.

Je to jen začátek

Protože dítě se vyvíjí a posouvá, mění se i jeho dovednosti. Je dobře, když to bereme v potaz a ve správný čas zařadíme i první povinnost v domácnosti.

Měla jsem z toho obavy a myslela jsem si, že nastane příšerný bojkot. Jakmile jsme stanovili, že od určitého dne je to výhradně Kubík, kdo vytahuje a uklízí čisté nádobí z myčky, nestačili jsme se divit. Nejenže se zatím nic nerozbilo, ale syn to považuje za automatické, a i když se mu občas nechce, už ví, že je to JEHO práce a dodrží ji.

Platí to všude

U tohoto tématu víc než kde jinde platí, že metody a způsoby využité u výchovy dětí s autismem lze a je dobře je využít i u dětí zdravých.  Nácvik úklidu může znít trošku banálně… ale ten dosah!

Jen si to představte. Přichází večer, jste unavení. Je čas úklidu. Ale vy nemusíte! Můžete jen sedět v pokojíku, pít zaslouženou kávu, povzbuzovat, radit, chválit…nebo si třeba číst. Zní to dobře, ne? Je to motivační? Tak do toho. Držím palce.