Dnes už je poměrně dobře známo, že většina severských zemí je silně proinkluzivní, a že pro nás v Česku, coby bohužel stále nováčky v této problematice, mohou být obrovskou inspirací. V aktuálně probíhajícím projektu Bez PAStí organizace Osvětová beseda jsme se jako realizační tým vydali právě tímto směrem, tedy nejen do tématu procesu inkluzivního začleňování dětí s autismem do běžných škol, ale také konkrétně na sever evropského kontinentu.
Zatímco loni jsme navštívili Island, letos jsme zamířili do Norska. Tato cesta se konala v rámci doplňujícího projektu s názvem Bez PAStí: norské inspirace pro vzdělávání dětí s PAS, a tak jako z Islandu i odsud jsme si přivezli zajímavé poznatky. Pokud vám článek o naší cestě na Island uniknul, nahlédněte tady. Stojí to za to!
Pro připomínku
Hlavním tématem projektu Bez PAStí i navazujícího norského projektu je proces začleňování dětí s autismem do běžných základních škol. Aktuálně za podpory skupiny koordinátorů ze všech krajů ČR připravujeme Průvodce pro začleňování dětí s poruchami autistického spektra do základních škol a zároveň po celé republice pilotujeme i kurz na toto téma. Pokud by vás zajímalo více informací, najdete je u autora projektu, tedy na webu a facebookové stránce Osvětové besedy.
Projekt podpořil Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a hájení zájmů znevýhodněných skupin. Cílem programu je dále inspirace k aktivnímu občanství a posílení kapacit neziskových organizací. Program Active Citizens Fund vstoupil do České republiky v září roku 2019 s cílem podpořit neziskové organizace nehledě na jejich velikost a zkušenosti. V České republice jej spravuje konsorcium, které tvoří Nadace OSF, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a Skautský institut. Program je realizován v rámci Fondů EHP a Norska 2014 – 2021. Prostřednictvím Fondů EHP a Norska přispívají státy Island, Lichtenštejnsko a Norsko ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v Evropském hospodářském prostoru (EHP) a k posilování spolupráce s 15 evropskými státy. Důležitým posláním programu je také spolupráce mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.
Norsko: různý kraj, různá praxe
Pro úvod je potřeba zmínit jednu zásadní informaci, u které se tak trochu nabízí paralela s dětmi na spektru. Jestliže platí, že potkáte-li jednoho člověka s autismem, pak znáte jednoho člověka s autismem a nikoliv všechny na spektru, o Norsku se dá v příměru se vzděláváním říct totéž. Pokud nahlédnete do systému vzdělávání dětí s PAS v jednom kraji nebo obci, znáte praxi pouze z tohoto kraje / obce.
Převážná část poznatků z naší cesty v tomto případě pochází z jihonorského města Kristiansand, které je pátým největším městem v této zemi. Měli jsme možnost nahlédnout jak do škol, tak i do centra pedagogicko-psychologické služby, tedy do místa podobného našemu SPC či PPP (speciálně-pedagogické centrum či pedagogicko-psychologická poradna).
Zatímco Island, jak zmiňuji v loňském článku, má pouze běžné mateřské školy a mezi základními školami jen dvě speciální, Norsko nemá speciální školy žádné, a to už od roku 1975.
A teď ruku na srdce – v mých očích všechny děti na spektru do inkluze nepatří a věřím, že speciální školy stále mají svůj smysl. Jak to tedy v Norsku dělají, když tzv. speckami nedisponují? Byla jsem ohromně zvědavá!
PPT a tak trochu kratší čekání
Začněme u zmíněného PPT (Pedagogisk-psykologisk tjeneste), tedy centra pedagogicko-psychologické služby. To je v Kristiansandu propojeno s lékařskou péčí i s oddělením ochrany dětí. V budovách, ve kterých jednotlivá oddělení sídlí, tak najdete třeba i fyzioterapii, logopedickou péči a další specialisty. Myslím si, že i díky tomu se daří v definování speciálních potřeb u dětí postupovat rychleji.
Od vyslovení podezření na PAS či jiné obtíže (školou či rodiči) dochází nejpozději do tří týdnů ke kontaktu s patřičnými odborníky. Ti pak mají nejdéle tři měsíce na to, aby vyhodnotili vývoj dítěte, jeho specifické potřeby a vydali doporučení týkající se speciální péče.
Asi všichni víme, že čekací lhůty u speciálně-pedagogických center v ČR bývají pro nedostačující kapacitu příliš dlouhé. Získat termín vyšetření v SPC nebo vůbec umístění v některém z nich může být běh na dlouhé lokty (čtěte měsíce). Malinko lepší je to u nás v soukromých SPC, ale i tak je speciálně-pedagogických poradenských pracovníků s ohledem na to, kolik dětí s PAS nebo i jinými hendikepy přibývá, zoufale málo. Zdá se, že přinejmenším v tomto norském městě jsou síly dobře rozvrženy.
Raná intervence
Podpora PPT tedy nastupuje zpravidla už v mateřské škole, kde se odlišnosti ve vývoji dětí nejčastěji odhalují.
Jestliže vývoj dětí ukazuje určité odlišnosti směrem k autistickému spektru, děti mají možnost začít s ranou intervencí už ve věku 4 let. Tato intervence je založena na programu, jenž vychází z metodiky ABA (Aplikovaná behaviorální analýza). Je to intenzivní program, a ne pro všechny děti je vhodný; jsou děti, které jej nezvládají, stejně jako jinde jsou rodiče, kteří s ním nesouhlasí pro jeho náročnost.
Ať už v rámci tohoto programu nebo obecně, cílem pedagogů v mateřských školách je učit děti s PAS přijímat nové výzvy, nové podněty, zvykat si na změny a proces učení, a to právě proto, aby pak byly schopny zvládat výuku ve škole.
Hurá do školy
Volba základní školy vychází z intenzivní komunikace všech zúčastněných. V posledním roce předškolní docházky organizuje totiž PPT společné schůzky rodiny, mateřské školy i potenciální základní školy. Stávající MŠ předává informace o dítěti základní škole; jde zejména o jeho specifika, vzdělávací potřeby a osvědčené postupy. PPT pak přirozeně doplňuje profil dítěte o veškeré znalosti načerpané za období dosavadní speciální péče.
V Norsku jsou všechny školy skutečně pouze běžného typu. V Kristiansandu k tomu pak existují ještě dvě, které mají v rámci organizace výuky i třídy speciální, které jsou ale s těmi běžnými často, resp. v maximální možné míře, propojovány. Dítě s PAS tak může dle svých potřeb pracovat jak ve svém menším kolektivu, tak mezi dětmi neurotypickými ve třídě běžné.
Tyto školy patří u rodičů dětí s hendikepem mezi velmi žádané, přesto se do nich z kapacitních důvodů všichni nedostanou a v takovém případě jsou děti pak zařazeny do některé z běžných škol, často do jejich spádové. Inkluze je však naprosto přirozenou součástí norského vzdělávání, a tak i tyto děti mají předpoklad, že jejich vzdělávání bude v rámci běžného školství přizpůsobeno jejich specifickým potřebám, a že bude dostatečně podpořeno mj. i asistenty pedagoga. Čímž se dostáváme k časté otázce mnohých učitelů ČR.
Kolik učitelů na třídu?
Pokud běžná základní škola ví, že přijímá dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, začíná automaticky hledat nového asistenta. V praxi to tedy vypadá tak, že ve třídě s 25 dětmi jsou zpravidla dva učitelé nebo učitel a asistent a k nim přibývá další, nově přijatý člověk. Asistenty si škola hradí sama ze svého rozpočtu; finanční podporu týkající se dítěte dostává ve chvíli, kdy jeho stav vyžaduje i zdravotní péči (např. diabetes, epilepsie atd.).
Veškerou péči samozřejmě doprovází individuální vzdělávací plán a doporučení od PPT (podobně jako u nás), která je tam pro děti na základních školách až do poslední 10. třídy. V dalším vzdělávání pak děti spadají pod jinou poradnu pro starší žáky.
O základních školách v kostce
Základní školy v Norsku mají celkem 10 tříd a děti do nich nastupují ve věku šesti let. Za první stupeň se považují třídy od první do sedmé, druhý stupeň pak přichází od osmičky do desítky. Jednou z věcí, která nás naprosto ohromila, byla skutečnost, že po celý první stupeň děti nedostanou jedinou známku. Åse, naše průvodkyně z PPT, nám řekla, že sama má tři děti, ale do sedmé třídy neviděla jediné písemné hodnocení. Co je potřeba, si se školou sdělí na schůzkách, které se konají dvakrát do roka.
Vyučování začíná v 8.30 a na prvním stupni končí zpravidla kolem půl jedné, na druhém stupni pak nejdéle o hodinu později. Výuka do třetí odpolední, běžná na školách v ČR, tady očividně není variantou.
Ve školách se velmi dbá a prioritně pracuje na vzdělávání v sociálních dovednostech, což děti kromě výuky posilují také ve volném čase. Mají k dispozici řadu různých kroužků a ty navštěvují všechny děti, ať už jsou neurotypické nebo třeba na spektru či s jiným hendikepem. Vzhledem k unavitelnosti dětí s PAS se samozřejmě může upravovat frekvence nebo doba jejich docházky, ale zpravidla každé se věnuje něčemu i mimo školu.
To mě zaujalo, stejně jako informace o tom, jak učitelé pracují s aktuálním děním ve společnosti a ve světě. Pokud se děje něco zásadního, zařadí to do vzdělávacího obsahu. V současnosti se tedy norské děti učí mj. i o válce na Ukrajině a o jejích souvislostech.
Dojem, který ve mně norské školy vyvolaly, byl dobrý. Nechci si samozřejmě nic idealizovat a každodenní realitu na různých školách po celém Norsku nejsme schopni vyhodnotit, ale celkově mi připadalo, že školy jsou svým zaměřením krom běžných předmětů i hodně praktické a dbají na to, aby děti byly jednoduše připraveny na život. Zároveň nepomíjejí ani pohybové aktivity – hodiny nebo kroužky plavání, tance, jízdy na koni nebo lyžování nejsou žádnou výjimkou. A to všechno se mi moc líbilo.
Krossen skole: plný dům
Pojďme ale k tomu, jak v Kristiansandu propojují běžné a speciální třídy, tedy k inkluzi i těch dětí, které mají silnější symptomatiku autismu nebo jiné vážnější obtíže. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli navštívit školu Krossen (Krossen skole), jednu ze zmíněných dvou škol, které disponují speciálními třídami.
Škola vzdělává 100 spádových dětí a 74 dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Patří mezi ně nejen děti s autismem, ale také např. s Downovým syndromem, ADHD a dalšími odlišnostmi.
Speciální třídy jsou menší, čítají od čtyř do sedmi dětí a klidně kombinují děti různého věku; důležité je, že jsou na podobné úrovni a společně dobře fungují. Běžné třídy nejsou výrazně větší a učí se v nich do patnácti žáků. To, kam které dítě zařadit a případně v průběhu studia díky pokrokům posunout, neustále vyhodnocuje vedení školy. Sama paní ředitelka Maylinn Jarnæs upřímně přiznala, že to je mnohdy těžká práce.
Pedagogický tým je však opravdu velký – na zmíněných 174 dětí zaměstnává škola aktuálně kolem 180 pedagogů, speciálních pedagogů, asistentů, vychovatelů a dalších pracovníků. Ve většině speciálních tříd jsme sami viděli praxi jeden na jednoho – kromě vyučujícího tam byl ke každému dítěti jeden dospělý.
Pedagogové se také hodně vzdělávají, což je usnadněno i podporou vlády. Není vůbec výjimkou, že pedagog pokrývá úvazek 65%, ale placen je za 100%, jelikož zbylých 35% tvoří podporované studium.
Obousměrná inkluze
Děti ve speciálních třídách se vzdělávají i v běžných kolektivech, a to ve všech předmětech, které zvládnou. Zpravidla se jedná o tzv. výchovy. Zároveň jsou tam ale děti z běžných tříd, které na některé hodiny pro ně těžší pracují s kamarády ve speciálních třídách a můžou okusit to, co v běžném kolektivu tolik nezažívají – opravdový úspěch.
Píšu tady o kamarádech a nemyslím, že je to nějak nadsazený výraz. Ony ty děti se ve škole skutečně neustále propojují. Pokud to není přímo ve výuce, je to v různých hrách v průběhu velkých přestávek. Učitelé vždy určí jedno z dětí z běžných tříd, které má při hře za úkol koordinovat ostatní ve skupině, a hlavně se postarat, aby nikdo nezůstal stranou. Děti takto zvolené jsou na svou úlohu náležitě hrdé.
Tak jako u mnoha jiných her, i tady by mohlo být pro děti s PAS náročnější se zařadit. Proto pedagogové cíleně trénují danou hru s dětmi už dopředu, aby se pak s ostatními dokázali začlenit snáz.
Vnímám to jako nesmírně prospěšné – děti s jakýmkoliv hendikepem dostávají prostor, čas a velmi individuální přístup. Připomíná mi to našeho syna, který první část šesté třídy měl strach hrát vybíjenou a hru tak nejdříve jen sledoval, zvykal si na ni, učil se chápat pravidla. Aktuálně vybíjenou hraje aktivně a rád. Vše, co potřeboval, byl prostě čas a respekt k jinému způsobu učení.
Metodika
Vzájemná propojenost všech dětí je umožněna i díky alternativní komunikaci, která je doslova všudypřítomná. Sady piktogramů v komunikaci nejčastěji užívaných (tzv. jádrová slovní zásoba) je v každé třídě a v každém koutě školního dvora. Pokud tedy chtějí komunikovat děti neurotypické se svými neverbálními spolužáky, jsou zvyklé využívat tyto vizuální pomůcky. Úžasné, co říkáte?
Škola tedy hojně využívá vizualizaci společně s celou metodikou TEACCH programu. Tam, kde dítě na piktogramy a obrázky nereaguje, používají 3D symboly, které si sami vyrábí. Každé dítě má kromě své komunikační knihy i soubor nejčastěji užívaných piktogramů, které jsou v kapesní formě na klíčence a dítě se tak může dorozumět i mimo školu.
Pedagogové pak na svém zápěstí mají komunikační náramky se základními piktogramy, které slouží k vyjádření potřeb dítěte a k alespoň základní vzájemné komunikaci.
Běžné třídy se speciálními spojuje i vzdělávací program, který je však vždy přizpůsoben úrovni dané skupiny. V každé třídě byl k vidění nadpis Begreper (Koncepty), pod kterým byly buď jednoduché obrázky k pochopení pojmů (např. na téma zimy) nebo naopak detailnější slovní zásoba, sporty a činnosti se zimou spojené – vždy tedy adekvátně kolektivu, ve kterém se téma probírá.
Způsobem práce jsme byli nadšení. Je prima vidět, že všechno, co děláme, dělají i ti, kteří jsou v inkluzivním vzdělávání podstatně dál. Ověřit si svou dobrou praxi bylo pro nás odměnou. A pro mě konkrétně jakbysmet. Občas mívám pocit, že rodiče mnou tolik doporučované vizualizaci maličko nedůvěřují; tady jsem si ale znovu potvrdila, jak zásadní tato metoda v praxi s dětmi na spektru je.
Prakticky především!
Už jsem zmiňovala, že norské školy cílí hodně na praktičnost. Ve škole Krossen to není jinak. Jak nám paní ředitelka sama řekla, u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami dbají zejména na výuku komunikace a sebeobsluhy.
Jedním ze zajímavých bodů naší návštěvy bylo i nahlédnutí do školní cvičné kuchyně. Starší děti ze speciálních tříd tam chystaly svačiny, které následně prodávaly pedagogům, aby si tak samy vydělaly peníze na školní výlet do Osla. Jednoduchý a přitom geniální nápad!
- Děti se učí praktické dovednosti v kuchyni – bod pro sebeobsluhu
- Navzájem spolupracují a musí se spolu domluvit – bod pro komunikaci
- Mohou ostatním předvést své výrobky a samy je prodat – bod pro růst sebevědomí a matematických dovedností při prodeji
- Poznávají hodnotu peněz – bod pro finanční gramotnost
A co po základní škole?
Na mou otázku jsem v PPT dostala naprosto jednoduchou odpověď. Všechny děti nastupují po dokončení desáté třídy na střední školu. Ta trvá tři roky; pro děti s PAS je však možnost prodloužit docházku až na pět let.
Dál funguje podpora poradenské služby (byť už jiné než na ZŠ), dál je běžnou praxí asistence a veskrze individuální přístup. Děti tak skutečně mohou naplňovat svůj potenciál a dělat takový obor, jaký chtějí, pokud je to jen trochu v jejich silách.
Norská spokojenost a srdce na dlani
Je známo, že severské země patří mezi nejšťastnější národy na světě. Když jste tam a vnímáte hlavně zimu, vítr a déšť, obdivujete je za to ještě víc. Obzvláště když jsou na vás příjemní doslova na každém rohu.
Pak dorazíte do školy plné velmi různých (a mnohdy na péči náročných) dětí a z pedagogů, které potkáváte, tam čiší nefalšovaná pohoda, úsměv a hlavně klid a žádný spěch. Vidíte kontakt paní ředitelky s dětmi ze speciálních tříd – je přirozený, srdečný a trpělivý. Znovu a znovu se přistihujete, jak dobře se tam cítíte. Ta norská pohoda a spokojenost se fakt přelévá i na vás. I když teda pořád netušíte, kde berou zdroje téhle specifické pozitivní energie!
Ve škole Krossen se mi pro změnu vrátila vzpomínka na Kubovu docházku do speciální školky. Pocity v ní odpovídaly těm mým z časů, kdy jsem chlapce denně vodila do jeho autistické třídy. Atmosféra byla i tam přátelská, srdečná a jednoduše jiná než na školách běžného typu. Pokora, klid, přijetí a slušnost. To jsem cítila ve speciální škole u nás a stejně tak v Krossen skole.
Za mě by exkurze pedagogů z běžných škol do těch speciálních vůbec nemusely být od věci. Ale to je jiné téma.
V tuto chvíli jsem upřímně ráda, že jsem mohla znovu vidět v praxi to, o čem jsem přesvědčena. Inkluze může fungovat. A nemusí to být strašák!
Jsem lektorka v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s autismem a zároveň máma chlapce na spektru. Vzdělávám a inspiruju rodiče i pedagogy a pomáhám jim s dětmi s autismem najít společnou cestu. Dělám to skrz své kratší i delší texty, konzultace a především také v online kurzu. Ráda o tématu i přednáším. Pro rodiče nabízím dlouhodobou podporu prostřednictvím online klubu. Díky vlastní zkušenosti a odborným znalostem problematiky přináším léty ověřené a funkční postupy a potřebnou psychickou podporu.