O darech autismu a velké příležitosti dnešních dnů

Čím dál častěji slýchám větu „Hlavně aby byl v pohodě.“  Míněn je tím syn a pohoda hlavně psychická. Je to pravda a já s tím upřímně souhlasím. Jenže snáz se to někdy řekne, než udělá.

Jaký já jsem bývala cholerik!

Když si na sebe vzpomenu před pár lety, musím se pochválit ale taky zároveň pokárat. S Kubíkem jsem odmala hodně pracovala a vedla ho ve všech těch věcech, které se jeho zdraví vrstevníci učí tak samovolně a mimochodem, že to mnohdy nepostřehnou ani jejich vlastní rodiče. Potud ta pochvala.

Jenže stejně tak jsem vypouštěla odpočinek, protože jsem měla pocit, že když polevím, snížím synkovy, potažmo naše, šance na zlepšení. A pak jsem byla vyčerpaná a čas od času naprosto nemožně pustila páru. Tím příšerným cholerickým způsobem, který mi už naštěstí nějakou dobu není vlastní.

Když dnes někomu řeknu, že jsem založením cholerik, nevěří mi. Dokládá to tak skutečnost, kterou jsem si nedávno opravdu intenzivně uvědomila; autismus vybízí hlavně k osobnímu rozvoji jednotlivců, víc než k čemukoliv jinému. A těmi jednotlivci se rozumí zejména pečující rodiče, případně další lidé v blízkém okolí, kteří před hendikepem dítěte nezavírají oči.

Autismus jako neopakovatelná škola života

Autismus nás učí přijímat odlišnosti, jakkoliv se zdají někdy kruté.

Učí nás trpělivosti, protože bez ní to prostě nejde. Autismus je totiž přítomen přes všechny pokroky. Patří k našim dětem, je jejich součástí. Znovu a znovu musíme zůstávat klidní, i když chování dítěte někdy nechápeme.

Autismus nás učí kreativitě a hledání nových cest.

Učí nás radovat se z maličkostí a naprosto překopává hodnotové žebříčky.

Dokáže snížit i množství našich přátel, až nám nakonec zůstanou jen ti opravdoví.

Udržuje nás často ve fyzické kondici – s autistickým dítětem se z Vás prostě nemůže stát povaleč, i kdybyste nakrásně chtěli 🙂

Je to škola života, která je k nezaplacení. Někdy je ohromně těžká, ale mnohdy dává víc, než bere. I když nějakou dobu trvá, než to skutečně uvidíme.

Pro mě byla synova diagnóza velmi dlouho hlavně bolestivá a uběhlo pěkných pár let, než jsem byla schopna ji i ocenit. Stále pro mě není darem a svému synovi bych plné zdraví upřímně přála.

Ne proto, aby byl takzvaně normální, ale proto, aby pro něj nebyla každá druhá věc tak náročná. Aby nemusel tak strašně moc bojovat…tam, kde jiní vůbec nemusí.

Jak to má se štěstím?

Jenže co já vím? Třeba je jeho vnitřní štěstí v těch dobrých dnech mnohem větší než dřina, kterou ho stojí běžný život jinde. Třeba když si může své imaginární hry přehrávat a přitom koukat na buben pračky v provozu, může být OPRAVDU a nefalšovaně šťastný, a to snad i víc, než řada zdravých dětí s moderními hračkami a velkými možnostmi.

Dokud mi to sám nedokáže sdělit, prostě věřím tomu, že je to možné. A dokud je to možné, v duši může zůstat alespoň relativní vnitřní klid. Každý rodič chce totiž hlavně to, aby jeho dítě bylo šťastné.

Bezpečné prostředí

A jsme zpět tam, kde jsem začala. Aby bylo dítě šťastné a v pohodě.  Je to tolik v naší moci! Hlavně dokud jsou děti doma a můžeme se jim plně věnovat. Vytvářet bezpečné prostředí, být k dětem důslední, určovat pravidla i hranice a zároveň poskytovat bezpodmínečnou lásku. Tohle nám v raném věku nikdo nevezme.

A přesně o tohle se pak děti můžou opřít, když jsou větší a ocitají se v nových situacích. Později jim totiž školka nebo škola může té pohody trochu ukrojit, protože klade nároky, které někdy nejsou snadné.

Je to tak přirozené a v pořádku. Školky a školy naše děti učí a posouvají je dál; mají v jejich životě ohromnou roli a i proto nejsem zrovna člověkem, který by věřil výhradně v domácí vzdělávání.

Aktuální rodinná výzva

Jenže najednou jsme se ocitli v situaci, ve které je domácí vzdělávání nařízeno pro všechny. Společnost zápasí s nepříjemným virem, školy jsou uzavřeny a z rodičů se stali nečekaně učitelé, byť se na tuto roli vůbec nemusí cítit.

Není to snadné a přesto se to dá uchopit jako příležitost. Naše děti se můžou učit a zároveň být v tom bezpečném a přijímajícím prostředí domova. A my můžeme být s nimi a ocenit jejich dovednosti a pokroky, protože máme příležitost na ně nahlédnout ještě blíž.

Když jsem s Kubíkem procházela vyjmenovaná slova a on doplňoval i/y ve slovních spojeních, padala mi brada, jak to chápal a dokázal si to odůvodnit.

Stejně tak mě ohromoval, když jsem si s ním sedla po vzoru pravidelného pondělního kruhu ve škole a on mi jako paní učitelce povídal, co dělal o víkendu, co je dnes za den, jaké je počasí a podobně.  V matematice přímo perlil a z každého úspěchu měl upřímnou radost.

Oči mu zářily jinak a já vím, že byl moc rád, že mi to všechno může opravdu předvést. Vůbec to nebylo stejné jako dělat domácí úkoly.

Všude se to teď hemží radami, „jak to s dětmi doma zvládnout“. Naprosto souhlasím, že to může být a mnohdy je naprosto vyčerpávající. Respektive…zeptejte se mě po týdnu současné karantény 🙂 Přesto si myslím, že by se (pomineme-li strach o blízké, který se nevyhýbá ani nám) dalo docela dobře mluvit i o tom „jak si to s dětmi momentálně užít“.

POHYB

Vím, skoro nikam nemůžeme. Ale na odlehlá místa v přírodě a nikoliv ve skupinkách ano. Stojí za to vzít auto a vyjet někam na kopec. Sbírat klacky nebo šišky v lese. Courat se po louce a vzít si tam nějakou dobrou svačinu. Co si budeme povídat, svačina je kotva mnohých výletů dětí s PAS 🙂

Pohyb nemusí být jen venku. Stavět doma opičí dráhu, hrát na schovku nebo si házet s balónem zvládneme i v bytě. Některé děti dobře reagují i na jógu nebo na blbnutí při písničkách. Důležité je aspoň trošku vybít energii. Přemíra energie komplikuje dobrý spánek, klade vyšší nároky na nás jako rodiče a u dětí s ADHD snad ani nemusím nic dodávat.

RELAXACE

Odpočívat je důležité. Naučit dítě odpočinku má stejný význam jako dopřát mu zmíněné vybití energie. Je to jako jin a jang. V jednom z dřívějších článků jsem psala o tom, jak se dá relaxovat a dobíjet baterky. Může Vás inspirovat i teď.

Platí to ovšem pro obě strany. Nezapomínejme na to a hned k tomu dodávám: dopřejme si to. On ten rytmus (péče o domácnost-snídaně, obědy, večeře-mezitím domácí škola/nácviky-společná hra) je vážně náročný. Je to jako ten nejnáročnější scénář péče o dítě s hendikepem – tedy když Vás nikdo (kromě partnera, což taky neplatí všude) nevystřídá.

Je dítě ve vaně? Vezměte si do koupelny knížku a ukradněte si pár chvilek pro sebe. Dopřejte mu pohádky nebo tablet a nevyčítejte si to. Nechte ho trochu víc blbnout, i když Vás to bude později stát trošku větší míru úklidu. Šetřete své síly a zachovávejte rovnováhu aktivita-odpočinek u dítěte ale i u sebe.

PŘÍLEŽITOST K UPEVŇOVÁNÍ NÁCVIKŮ

Nevolají nás skoro žádné povinnosti. Lékaři, zařizování, úřady. Ba co víc, nevídáme se ani s přáteli a jejich dětmi. Je proto skvělá příležitost k nácviku sebeobsluhy nebo čehokoliv jiného potřebného.

Sama se momentálně soustředím a dbám na to, aby si syn ráno chystal oblečení sám, aby si důsledně uklízel talíř po jídle, chystal si svačinu nebo pití. V běžném životě s tím vším totiž neskutečně bojuju.

Skoro pořád mám v zádech nedostatek času a prostoru, povinnost někam jít, být někde včas, míváme návštěvy a podobně.  Zapomínám na tyhle zdánlivé drobnosti a přes nával jiných povinností neupevňuju u syna návyky, které by v jeho bezmála deseti letech mohl docela dobře zvládnout.

Nezlobím se za to na sebe, protože všechno se prostě stíhat nedá. Zároveň ale vnímám šanci, ten správný čas a prostor se tomu věnovat. Zkusíte to taky? Však už víte, že něco si skutečně osvojit trvá mnoho a mnoho opakování…

Navíc, aktuální téma virové nákazy není nic povznášejícího – člověk tak aspoň soustředí mysl na něco jiného a rozptýlí se. Za sebe můžu jednoznačně přiznat, že tu potřebu přijít na jiné myšlenky mám opravdu velkou.

ŠKOLA HROU

Máte-li doma školáka, fantazii se meze nekladou. Zadané úkoly je potřeba plnit, ale dá se k nim přistupovat i kreativně. Poskytnout čas, nevyvíjet přílišný tlak na výkon, motivovat, odměňovat. Dělat to prostě po svém.

Naše imaginární „hra na něco“ tady funguje báječně. Skutečně si hrajeme na školu a já se snažím střídat aktivity tak, aby to bylo zajímavé a pozornost neklesala. S možnostmi audiovizuálních materiálů se ta pestrost přímo nabízí. Děláme přestávky a za práci se odměňujeme.

I když děláme hlavně to, co máme uloženo, otevírám se synem i jiná témata. V prvouce tak zařazuji téma zdraví, jak se chránit a proč že jsme to vlastně doma… Upřímně, to poslední patří vlastně k nejtěžším úkolům. Naprosto vypustit školu a nemoct spoustu věcí je něco, co se hodně vymyká rutině a tudíž nikdy nebude pro děti s autismem příliš vítané a mnohdy ani pochopitelné.

Hrajte si s metodami a nabízejte dítěti to, co by mu mohlo vyhovovat. Zároveň ale držte alespoň nějaký režim. Třeba alespoň to, že škola probíhá před obědem a odpoledne je tu zejména na hraní.

Mluvím tu hodně o škole, ale totéž se dá uplatnit i u dětí předškolního věku. Když Kubík chodil do školky, hráli jsme si na ni ještě v červenci. Lego panáčci posloužili jako děti a paní učitelka. Dělali jsme opravdové aktivity a hry a jeho to neskutečně bavilo. Já jsem navíc byla vděčná za program,  protože ve třiceti stupních zkrátka nejde být venku celý den.

HRA

Děti mají mnohdy hodně hraček a stává se, že přesto tak nějak neví, co dělat. Obzvlášť když jsou doma už nějakou dobu a nechodí moc ven. I u našeho syna jeho schopnost hry občas kolísá. Dokáže si hrát hodiny, mnohdy i sám, ale stejně tak přichází dny, kdy neví, co se sebou.

Se spoustou času a minimem povinností není nic jednoduššího, než v hračkách trochu uklidit. Protřídit, snad i něco vyhodit nebo darovat a někdy tak i znovu objevit poklady, na které se zapomnělo.  Uvidíte, že se dítě zaujme a zabaví. Vy budete mít uklizeno a navíc i o zábavu postaráno 🙂

DOMÁCÍ PRÁCE

Když bylo synkovi asi čtyři nebo pět let, moc rád mi pomáhal prát a věšet prádlo. Třídil se mnou prádlo, na balkoně podával kolíčky. Dlouhé roky se mnou moc rád míchá těsto na buchtu a s tatínkem zas mele rohlíky na strouhanku. I tady se nabízí prostor pro sdílení. Všudypřítomný virus nás zpomaluje a tak není důvod tolik spěchat. Dovolme dětem víc pomáhat. I za cenu šnečího tempa nebo následného úklidu.

Kdy jindy když ne teď? Pocit úspěchu je pro děti často největší odměnou. A úspěch je už i jen to zkusit 🙂

Domov: klíčové místo a nová příležitost

Možná to jsou všechno trochu obecné rady a určitě jsem neobjevila Ameriku. Naučila jsem se ale, že byť je v mých očích leccos jasné a zřejmé, v očích jiných to tak mnohdy není. Každý to máme trochu jinak a proto i já chci tímto článkem inspirovat všechny, kteří by to mohli potřebovat.

Nejste v tom sami. Vlastně dost pravděpodobně teď všichni řešíme velmi podobná témata… Je ale moc dobře se k situaci postavit pozitivně a vnímat ji jako příležitost.

Už dříve jsem četla o tom, jak velkou roli ve vývoji našich dětí hraje domov. A že mnohdy pokroky, které přichází, nejsou tolik o terapiích, které dítě absolvovalo, ale právě o zázemí, bezpečí a jistotě, kterou mu skýtá právě domov a lidé v něm. Jejich láska, trpělivost a podpora.

Máme teď čas, klid, prostor. Můžeme je využít. Být dětem učitelem i mámou nebo tátou, sdílet společné okamžiky a těšit se z maličkostí. Můžeme se na ně mnohem víc napojit a vnímat, co a proč se s nimi děje. Sledovat spouštěče konfliktů, vyhodnocovat, posouvat se dál. Můžeme více porozumět.

Přeju Vám, abyste tento poskytnutý prostor mohli využít ve zdraví a společné rodinné radosti.
💙

Zuzana Dvořáčková
Více než osm let se věnuji vědomé výchově svého syna s autismem. Díky tomu jsem ušla dlouhou cestu, která mě naučila mnohé o něm i o sobě sama. Teď své zkušenosti a poznání sdílím s rodiči, kteří se na stejnou cestu teprve vydávají. Pomáhám jim, aby byla snazší a jejich dítě šťastnější. Můj příběh najdete zde>> Jsem autorkou eBooků Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí, Jak vybrat školku pro dítě s autismem a také Jak na vizualizaci a komunikaci u dětí s autismem. Osobní postřehy a zážitky ze života s naším autistickým synem jsem také v průběhu pěti let publikovala na svém prvním blogu Jakub-s autismem proti proudu. V případě zájmu také přednáším, aktuálně zejména na téma inkluze a vzdělávání dětí s PAS. Tuto přednášku nabízím také v digitální formě pod názvem Dítě s autismem a škola: příběh z praxe.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.