O stimování a odlišnosti

Stojím na chodníku, čekám na syna. Ten za mnou prázdným parkovištěm doslova protančí. Točí se kolem své osy, zároveň jde a něco si brouká, totéž stále dokola. Pár lidí, co kolem postává, nepokrytě zírá. Není to tak docela běžný projev a není to tak docela běžné broukání.

Uvnitř se usmívám. Vím, že je mu dobře. A vím, že jeho odlišnost je naprosto bezelstná a nevinná. Už se kvůli těmto situacím dávno necítím zvláštně. Naopak – mám radost, že chlapeček je spokojen.

Stimming jako pomůcka pro život

Zvláštní pohyby tělem, rukama, nohama, prohlížení světla skrz dlaně a mezery mezi prsty, poskakování, neobratné tleskání, vyprávění stále stejných vět dokola…je toho dost, co by se dalo zařadit do kategorie zvané „stimming“. Dnes už se používá i počeštělý výraz stimování, případně sebestimulace. Mého muže napadl trefný název auti-stimulace.  🙂 Já prozatím zůstanu u stimování.

Není to nic jiného než fyzický způsob, jak zklidnit mysl, psychickou část člověka. Tu, která v případě dětí s PAS nadměrně trpí smyslovým přetěžováním, frustracemi z nemožnosti funkční komunikace, těžkostmi fyzického rázu, bolestmi, nenadálými změnami nebo čímkoliv dalším, co našim dětem nedělá dobře.

Pamatuju si moc dobře, kdy mi to naplno došlo. To už Kuba chodil do běžné školky a v ten den ráno se cosi stalo, cosi, co mu rozhodilo režim, náladu. Už si nepamatuju příčinu, ale v šatně té školky jsme spolu došli do konfliktu. Všechno bylo špatně, nemohla jsem nic říct, udělat, prostě se to celé vezlo a mně docházela trpělivost.

A najednou si sednul na lavičku a začal povídat své tehdy oblíbené hlášky z jakési reklamy nebo pohádky. Jel a jel několikrát dokola. Maximálně se na to soustředil. On se u toho teda i pomalu a neochotně převlékal, ale koncentrace na ty echolálie byla velmi výrazná.

A v ten moment jsem to pochopila. On se uklidňuje. On sám volí svůj způsob, jak na to. Prostě začal dělat něco, co je mu příjemné.

Jakmile byl nachystaný vstoupit do třídy, dojel určitou pasáž, dal si prostor na dobrý den (pro paní učitelku) a ahoj (pro mě) a pak jel dál. Šup k oblíbené hračce, na své oblíbené místo, ke svým hláškám zas a znovu.

Stimování tedy u syna nastupuje v situacích, kdy je mu dobře, stejně jako v situacích, kdy se potřebuje srovnat. Nezasahuju – prostě ho nechávám nasytit se svého. Aktuálně se jeví být psychicky v relativně dobré kondici, a přesto dennodenně dělá věci, které ho do určité míry odlišují a působí zvláštně. Tak nebo tak, respektuju, že pro to má nějaké důvody, které já dokážu jen stěží pochopit.

Horší situace nastává, když dítě preferuje nějaké činnosti společensky nevhodné. Vrtání v nose, extrémní hlasové projevy, kousání do věcí, štípání druhých osob atd. Prozatím se u nás něco podobného neobjevilo a jsem za to ráda. Jak s tím pracovat bych případně nechala na konzultaci s odborníkem.

Za žádnou cenu bych ale stimming nezakázala. Je to určitá potřeba těla a mysli dítěte s PAS – tak jako u kuřáka potřeba po ránu zapálit cigaretu. Je to součást našich dětí, jejich podstaty, jejich osobnosti. Zakázat či trestat stimming je zkrátka špatně.

Stimování jako naše příležitost jít blíž

Věřím, že pochopit potřebu určitých činností lze skrz metodiku Son-Rise. Tam, kde nastává zrcadlení, kde jdeme dítěti naproti a děláme ty věci jako on či ona. Opakovat určité pohyby po dítěti může přinést reálný pocit, jaký u toho samo prožívá. Těžko se totiž hodnotí něco, co jsme sami nevyzkoušeli. 😉

Celkově se stále a opakovaně přesvědčuju a učím, že našim dětem, dětem s PAS, je naprosto nezbytné jít naproti a snažit se je pochopit, přestože je to mnohdy těžké. Pro ně je totiž udělat totéž naším směrem mnohem, mnohem těžší.

Navíc, svým způsobem jim závidím. Ten nástroj, co pomáhá. Nemám pocit, že bych sama měla něco takového. Něco, co se dá použít prakticky kdykoliv a kdekoliv. Jdete chvilku po špičkách, zatřepotáte prsty a třeba je vám aspoň o malinko líp… Způsob, jak se vyrovnat se stresem, nebo vybalancovat obecně hektický život a cvrkot kolem nás, to by se určitě hodilo každému.

Znovu o respektu

Když jsem psala svůj první článek tady na blogu, jmenoval se Cesta k autistické duši: Milovat a respektovat. Respekt je skutečně klíčový! Když přijmeme odlišnost a specifika našich dětí a bereme je prostě takové, jací jsou, jsme přesně tam, kde je to v pořádku. Nelze je „předělat“ nebo „vyléčit“. Neměli bychom to hlavně ani chtít. Autismus je jejich součást, která je do určité míry charakterizuje.

Sama svého syna vnímám jako kluka, který dělá spoustu běžných lumpáren, má spoustu běžně „pitomých“ nápadů a je s ním legrace. Zároveň v něm vidím malého člověka, který se pere se spoustou překážek a pere se po svém. Někdy stimuje, někdy prostě křičí.

Ať už se to ale projevuje jakkoliv, příčiny těch překážek nejsou něco, co si dítě zvolilo. Vyplývají právě z autismu, kde zkrátka není dáno některé věci zvládat běžným způsobem. A to je potřeba si uvědomit a pracovat s tím, aby překážek bylo co nejméně nebo aby tolik nebolely.

Kde končí tolerance

Respektovat odlišnost umí ale bohužel spousta lidí pouze na papíře. Neboli do té míry, dokud neuvidí afekt, stresovou reakci. Následuje zdvižené obočí ve smyslu „TOHLE TEDY JE PROBLÉM!“ místo logické a potřebné otázky a zájmu “PROČ SE TOTO NAJEDNOU DĚJE?”.

Nehodnotím teď nic jiného než školské prostředí. Paradoxně prostředí, které by mělo být otevřené a vstřícné a které by mělo samo svým přístupem ukazovat dalším generacím, že odlišnosti se není potřeba bát.

Jedním z největších strašáků, kterým naše děti zařazené v běžných městských školách (nevědomky) čelí, je smyslová zátěž. Takový ten mumraj a ruch ve škole, v její velikosti. Mix zvuků, vizuálních vjemů, vůní, občas doteků.

Případně zápasí s narušením řádu. Že zvoní se zpožděním. Nebo že zvoní výjimečně jinak. Že někdo předběhne, že jsou jinak uspořádané stoly. A přesně toto vede dítě často do afektu, ve kterém nechybí pláč a křik. A ve kterém už stimovat nestačí.

A přesně o tom mluvím, když mluvím o tom, kde končí tolerance a respekt. Protože právě tyto momenty jsem zaznamenala jako klíčové. Jakmile se křičí, a křičí se na místě, kde je více dětí a učitelů dohromady, odlišnost se stává problémem.

Přitom si to uvědomme – vadí nám křik? Vadí nám tudíž v bledě modrém to, co vadí malému autistovi. S tím rozdílem, že on ten hluk nevytěsní a málokdy se s tím umí srovnat. My jako neurotypici můžeme – můžeme si říct, že se asi něco stalo, co k tomuto vedlo, a že je to nepříjemné, ale zas – neděje se to denně. Mou smutnou zkušeností zůstává, že takto uvažuje jen málo lidí.

Naděje v dalších generacích

Věřím ale, že synovi spolužáci ze školy i školky budou do života vybavení vědomím, že všichni nejsme stejní. Že někdo občas potřebuje trochu víc pomoct a že se občas nechová tak úplně normálně, chceme-li to slovo vůbec použít. Zároveň ale taky budou vědět, že stejný člověk umí být taky kamarádem, umí si s nimi pohrát a být prostě s nimi.

Možná s touto generací (protože trvat to bude dlouho, o tom nepochybuju) zmizí stigmata, která o naší společnosti nic pěkného nevypovídají. Snad už se nikdo nebude bouřit proti vybudování stacionáře ve vesnici, snad už přestanou výpady typu „tyto děti jsou nevzdělavatelné a patří do ústavů“. A třeba přestane tak výrazně vadit i ten občasný křik.

Nezavírejme oči

Abych byla upřímná  – sama nevím, kde bych byla, kdyby se mi nenarodil syn s autismem. Nevím, jak bych vychovávala zdravé dítě a jakou optikou bych vnímala život a okolí vůbec. Teď už to nezjistím. Nicméně všichni ti, kteří podobný příběh osobně žít nemusí, by měli mít oči otevřené, respektive je před jinakostí nezavírat.

Odlišnost a jedinečnost v podobě autistického spektra se objevuje stále více a je nesmysl to ignorovat. Naše děti touží po společnosti a ta naše by se měla naučit je opravdu přijmout.

Více než sedm let se věnuji výchově svého syna s autismem. Díky tomu jsem ušla dlouhou cestu, která mě naučila mnohé o něm i o sobě sama. Teď své zkušenosti a poznání sdílím s rodiči, kteří se na stejnou cestu teprve vydávají. Pomáhám jim, aby byla snazší a jejich dítě šťastnější. Můj příběh najdete zde>> Jsem autorkou eBooků Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí>> a Jak na vizualizaci a komunikaci u dětí s autismem.>> Osobní postřehy a zážitky ze života s naším autistickým synem jsem také v průběhu pěti let publikovala na svém prvním blogu Jakub-s autismem proti proudu.>>
Komentáře
  1. Katka napsal:

    Jako vždy krásně zformulované cenné postřehy…

    Jak ráda bych Zuzko věřila, že Tvůj optimistický závěr směřující k příštím generacím bude jednou realitou.
    Myslím ale, že pro spoustu rodičů obecně je těžké umět se vcítit do pocitů svého dítěte (potažmo partnera) a respektovat je.
    Rodiče s jakoli postiženým dítětem jsou okolnostmi nuceni být tolerantnější a vstřícnější, často jsou nešťastní z konkrétních situací nebo dopadu celkové vyčerpanosti, naopak se ale umí radovat z naprostých maličkostí, kterých si jiní ani nevšimnou…

    Prostě, jak říká mé oblíbené přísloví : …OČI KTERÉ PLAKALY, LÉPE VIDÍ…

    • Zuzana Dvořáčková napsal:

      Děkuju, Katko:-) Chci to stran budoucnosti vidět pozitivně, i když zatím jsem docela skeptická, respektive je mi jasné, že to všechno bude trvat strašně, strašně dlouho. Společnost se má vážně co učit a tak jako všude, i tady je to nakonec vždycky o lidech. A lidé hrozně často preferují pohodlí. V nejrůznějším kontextu.
      Ale jestli moje slova aspoň někoho přivedou k zamyšlení nad respektem (ať už se to váže k hendikepovaným dětem nebo čemukoliv jinému), budu za to vždycky strašně ráda:-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • EBOOK ZDARMA: Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí

    Máte malé dítě s autismem a snažíte se zorientovat v problematice? Těchto devět rad Vám v začátcích určitě pomůže!

  • EBOOK ZDARMA: Jak vybrat školku pro dítě s autismem

    Vybíráte školku pro svého syna či dceru s PAS? Zvažujete přechod ze speciální školky do běžné? Tento eBook Vám napoví, na co je dobré se při výběru předškolního zařízení dívat a na co nezapomínat.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Uvidíme se i na Facebooku:
  • Sledujte mne na Instagramu: