Občas to nechte jít

Dneska už všichni víme, co je to nevyžádaný e-mail. A pokud máme doma jakkoliv odlišné dítě, notabene s PAS, pak ještě líp známe něco, čemu by se dalo klidně říkat nevyžádaná rada. Je jich kolem nás spousta a přichází od lidí nám blízkých i úplně cizích. Odvážně odhaduju, že až 95% z nich je naprosto nanic a úplně mimo realitu, kterou žijeme.

Sama jsem jich dostala už docela dost. Od obou skupin – od cizích nebo mně nějak blízkých lidí.

Cizí radílci

Od cizích vyznívají obzvlášť směšně. Netuším, kde lidé berou ten pocit, že je v pořádku mluvit ostatním lidem do výchovy dětí. Aniž by znali poměry a situaci. Ale tak to si vyslechnu a podle své kondice reaguju mile, vstřícně nebo neutrálně. Případně ztratím nervy a slovní agresi oplatím stejnou mincí.

Stalo se mi to zatím jen jednou a docela nedávno, ale ona ta sedmiletá frustrace prostě musela ven. A tak se stalo, že já, veskrze slušná holka, jsem jistou paní poslala zkrátka do p**ele – omluvte ten výraz, jakýkoliv jiný by jen změkčoval situaci. A ta byla rozhodně ostrá.

Ony vůbec ty řeči okolí a jejich reakce na dítě a jeho nepřiměřené chování jsou nepochopitelně sebejisté. Ti lidé, kteří říkají, co bych měla a jak bych to měla dělat, případně okamžitě hrubě odsuzují to, co vidí, se zdají cítit se speciálním pedagogem, psychologem a rodičem v jednom.

Jenže jak nedávno řekla kamarádka, „oni v našich botách nechodí“. Ani nejsou z praxe (ještě se mi nestalo, aby se z radílka vyklubal odborník). Zato mají urputný pocit, že přece vědí, jak se vychovávají děti.

Můj muž říkává: „Co můžeš dělat? Kašli na to. Dospělé nevychováš.“  On si to říká za volantem a já v těchto situacích. Stěžejní je zachovat klid, být tam pro dítě a co nejrychleji nepříjemnou situaci opustit. Ty lidi nemusíte už nikdy potkat – nejjednodušší je to skutečně hodit za hlavu, jakkoliv se to někdy zdá být obtížné.

Když Vám nerozumí blízké okolí

Mnohem prekérnější je ten druhý případ – když jakkoliv nepříjemně reagují Vaši blízcí. Rodina, přátelé. Tam to moc za hlavu hodit nejde. A jde-li o kamarády, není vůbec výjimečné, že je postupně tak nějak… poztrácíte.

Myslím, že jsme s mužem měli docela hodně kamarádů a známých. Žili jsme společenský život, vídali se s lidmi. Když se Kubík narodil, ještě to šlo. Ještě nebyl problém se na leccos domluvit. Jak ale plynul čas a diagnóza ukazovala své náročnější stránky, situace se měnila.

Nikdo nás sice vysloveně neodmítal, ale řada těch lidí už nebyla v komunikaci aktivní. Zjednodušeně řečeno – když jsme se neozvali sami, z druhé strany nic nepřicházelo. Pozvání na společné akce prořídla, kontakt se výrazně omezil. Až v některých případech vymizel úplně. Paradoxně u lidí, u kterých jsem si myslela, že máme postaveno na silných základech.

Měla jsem období, kdy jsem z toho byla hodně smutná. Svým způsobem jsem chápala, že každý naše potíže nechce sdílet, nechce se na ně dívat. A ano, naprosto souhlasím s tím, že občas to bylo náročné. Sama nevím, jaké to je být na druhé straně v pozici „diváka“. Čemu ale neuvěřím, je myšlenka, že divácká role je nějak těžší než ta naše.

Každopádně někdo si prostě vybere z tohoto vystoupit, nevnímat trápení druhých. Neomezovat se na společných akcích specifiky našich dětí a jejich nevyzpytatelnými potřebami a stavy. Takové případy máme i v rodině, takže se vlastně nedivím. Nedivím, to ne. Mrzí mě to, to zase ano.

Co jsem ale za tu dobu zjistila, bylo, že to takto má a mělo být. Byly případy, u kterých jsem pochopila, jak hluboce jsem se v lidech mýlila. A pak případy, na kterých mi došlo, že se naše cesty docela jednoduše rozešly.

Lidé do života přicházejí a odcházejí

Vesmír to navíc řídí dokonale – včetně vhodného načasování! Neobjevuju teď Ameriku, ale připomínka je to důležitá.

Když jsem se připravovala na založení blogu, psaní eBooků a veškeré své aktivity, tuhle myšlenku mi někdo připomněl. Byl to jeden z momentů, které mě naprosto zásadním způsobem nakoply k tomu, abych opravdu začala publikovat a sdílet své zkušenosti. Bylo velmi inspirativní a osvěžující myslet na nové začátky, jako čerstvý vítr.

V souladu s tím vším se mi pak zčásti díky svým aktivitám, zčásti díky své otevřenosti a komunikaci obecně otevřely nové možnosti. Potkala jsem nové známé, navázala nečekané přátelské vztahy. Někteří mají dítě s hendikepem, jiní ne. Lítosti ze ztrát mě opustily. Nechala jsem je jít. Lítosti i ty známé. Doslova.

A navíc, k některým starým známým se po letech vracím. A oni přirozeně ke mně. Mám z toho radost, stejně jako z občasné samoty, která je toho součástí a je neméně důležitá. Velmi, velmi se navracím k sobě a svým přáním. A to stojí za to v každém věku, v každé životní etapě. Jakkoliv marné se to zdá.

Každý konec je začátek něčeho nového

A to chci říct všem z vás, kteří zažíváte podobné pocity. Pokud jsou kolem vás lidé, kteří vás soudí, pokud se přátelé nechovají jako přátelé, pokud rodina nepomáhá, ale vyčítá, nechte tyto lidi jít.

Netlačte se do kontaktu s nimi, když jste se tam dávno přestali cítit dobře. Bez ohledu na to, co máte spolu za sebou. Takoví lidé Vám budou energii brát a nikoliv dávat. A Vy už víte, že s energií jste na štíru, nebo ne?

Je osvobozující nechat lidi jít. Vnitřně jim odpustit, poděkovat a vzít si s sebou do života dál jen ty hezké společné vzpomínky. A mysl to má dobře zařízené – stejně to ostatní časem přirozeně vytěsní.

Pustit je ze života znamená uvolnit prostor pro nová přátelství a pro nové zážitky. Můžou mít docela jiný charakter než dříve, nakonec změna je život. Jen se toho nebát.

Já jsem za své změny moc ráda, přestože se zpřetrhaly vazby, kde bych to nečekala. Ale tak to je a život jde prostě dál. Je potřeba myslet na SEBE. I to je duševní hygiena, způsob, jak si dodat sílu. Netrápit se nepochopením druhých.

Přeji vám, ať jste obklopeni lidmi s porozuměním a otevřenou myslí. Takovými, kteří si za rohem nešpitají, jak by se s dítětem zachovali jinak nebo kdo za to všechno může.

I lidé, kteří nás obklopují, jsou našimi dětmi nějak vnímáni. Naším úkolem a nejlepším způsobem, jak jim pomoci, je zkrátka zařídit to tak, abychom měli kolem sebe jen ty správné vibrace – takové, na které jejich šestý smysl nemusí reagovat poplašně.

A že ho mají, ten šestý smysl.

Více než sedm let se věnuji výchově svého syna s autismem. Díky tomu jsem ušla dlouhou cestu, která mě naučila mnohé o něm i o sobě sama. Teď své zkušenosti a poznání sdílím s rodiči, kteří se na stejnou cestu teprve vydávají. Pomáhám jim, aby byla snazší a jejich dítě šťastnější. Můj příběh najdete zde>> Jsem autorkou eBooků Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí, Jak vybrat školku pro dítě s autismem a také Jak na vizualizaci a komunikaci u dětí s autismem. Osobní postřehy a zážitky ze života s naším autistickým synem jsem také v průběhu pěti let publikovala na svém prvním blogu Jakub-s autismem proti proudu.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.