Pevně věřím, že většina pedagogických pracovníků chce dětem pomoci

Poznáváme autismus a rozhovor o inkluzi

Před měsícem jsem vydala první část rozhovoru s právničkou Šárkou Duškovou na téma inkluze a krátce poté se ke mně dostala celá řada komentářů a připomínek. Je to velmi kontroverzní téma a postoje k inkluzi dětí s hendikepem jsou často velmi vyhraněné – od přízně po absolutní nesouhlas.

Nic ale není černobílé a spoustu náročných situací lze řešit dobrou vůlí a vzájemnou komunikací školy a rodičů. Mým cílem nebylo a není kritizovat školství; naopak se snažím nacházet společnou řeč a osvětlit téma prostřednictvím informací od paní Duškové jako člověka, který se v oboru nadmíru dobře orientuje.

Zatímco v první polovině rozhovoru šlo zejména o vysvětlení inkluze jako takové, v této druhé jsou otázky konkrétnější a více z praxe. Věřím, že pomohou tam, kde je to potřeba.

Jak v souvislosti s inkluzí definujeme diskriminaci?

Diskriminací obecně rozumíme jakékoli znevýhodnění na základě zakázaného diskriminačního důvodu, například zdravotního postižení. V oblasti vzdělávání se může jednat například o nepřijetí do vzdělávání („Autisty bohužel nemůžeme přijmout.“), vyloučení z akcí pořádaných školou („Není bezpečné, aby Vaše dcera jela na školu v přírodě.“), nebo z družiny. To je ale jen ta nejjednodušší forma diskriminace, kterou nazýváme „přímá“.

Diskriminace může být také nepřímá. To je situace, kdy tomu diskriminačnímu znevýhodnění je dán zdánlivě jiný, zástupný důvod. Typicky může jít o testy školní zralosti, které vytřídí děti, které nejsou na základní školní docházku „připraveny“ a tedy nemohou být přijaty.

Jinou formou diskriminace, se kterou se děti na škole také často setkávají, je diskriminace formou obtěžování. Tím myslíme jakékoli nepříjemné zacházení, zastrašování, ponižování a vůbec vytváření nepříjemného prostředí kvůli postižení dítěte.

V neposlední řadě je pro děti s postižením ve vzdělávání důležitá diskriminace odmítnutím přiměřených opatření (nebo přiměřených úprav podle terminologie Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením). Ne každý začíná na „hracím poli“ vzdělávání na stejné startovní čáře a zejména děti s postižením často do vzdělávání jdou s nějakým typem znevýhodnění.

Právo na přiměřené úpravy znamená, že toto znevýhodnění má škola povinnost pomocí, podporou, úpravami školního prostředí, pomůcek, metod výuky a dalšího, nějakým způsobem vyrovnat. Diskriminace se dopustí i v situaci, kdy to odmítne, nebo když po rodičích chce za takovou pomoc nebo podporu příspěvky nebo jiné úsluhy (například zde platit mzdu asistenta pedagoga).

Dochází u nás k diskriminaci už na úrovni přijetí/nepřijetí dítěte do konkrétní školy? Sama vím o případu, kdy speciální pedagog školy aktivně odrazoval rodiče od zařazení jejich autistického dítěte do běžné školy. Předpokládám, že toto v pořádku asi není… Jak se můžeme bránit?

Odmítnutí dítěte již od dveří, případně telefonem, je jednou z nejčastějších a nejpřímočařejších forem diskriminace, se kterou se rodiče dětí s postižením potýkají. Rozhodně není v pořádku. Každé – skutečně každé – dítě má právo na přednostní přijetí ve své spádové škole, a jakýkoli nátlak tohoto práva nevyužít je možné také považovat za formu diskriminace.

Vždy radím, aby se rodiče nenechali odmítnout ústně. Řízení o přijetí dítěte do školy je správním řízením, které se zahajuje podáním písemné přihlášky.

Pokud je podaná písemná přihláška, v případě odmítnutí musí ředitel/ka vydat písemně odůvodněné rozhodnutí, proti kterému je možné se do 15 dnů odvolat ke krajskému úřadu (odvolání se podává opět do rukou ředitele/ky).

I pokud nemáme písemně podanou přihlášku a vydané rozhodnutí, je možné se bránit soudně žalobou na ochranu proti diskriminaci. Taková cesta je již však složitější, nákladnější a diskriminace je v případě absence písemného dokladu obtížněji prokazatelná.

Ještě jeden příklad z praxe – inkludované dítě (člen družiny) pravidelně nedostává nabídku na společné akce družinou organizované. Je toto diskriminace?

V každém případě, jedná se jasný projev znevýhodnění na základě zdravotního postižení. To, že se antidiskriminační zákon vztahuje i na družinu a další akce pořádané školou, již také ve svých stanoviscích potvrdila Veřejná ochránkyně práv (viz případ sp. zn. 49/2013/DIS, k vyhledání na tomto odkazu).

Ta také řekla, že i družiny mají zajistit přiměřená opatření, aby žák s postižením mohl společné akce absolvovat, i kdyby to znamenalo například zajistit dalšího pedagogického pracovníka k dozoru.

Pokud rodiče naznají, že jejich dítě je diskriminováno a komunikace se školou situaci neřeší, kam je možno se obrátit?

Komunikace je samozřejmě první a nejpřirozenější cestou, z praxe však víme, že hodně pomáhá nebýt v komunikaci se školou sami. I pokud prvotní komunikace sehnala, doporučuji tedy obrátit se na organizace, které v oblasti inkluze působí, zda nebudou schopny pomoci s hledáním dohody.

Existuje sdružení Rodiče za inkluzi, rodičovské skupiny organizace Rytmus, Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), Férová škola, nebo Liga komunitních škol a další. Všechno to jsou organizace, které umí poradit a případně i pomoci v komunikaci se školou.

V případě, že situace už skutečně zašla tak daleko, že jakákoli komunikace nepomůže, nejčastěji doporučuji obrátit se právě na Veřejnou ochránkyni práv, jejíž právníci z mých zkušeností řeší případy citlivě, informovaně a opravdu pečlivě.

Ochránkyně má oddělení specialistů zabývajících se právě diskriminací a jsou to skutečně odborníci na svém místě. Obrátit se na ochránkyni je jednoduché – jde to telefonicky, osobně, emailem i písemně, nebo na jejich určeném formuláři.

Možné je také se obrátit na Českou školní inspekci (kterýkoli krajský inspektorát) se stížností nebo podnětem na šetření. V poslední řadě je pak samozřejmě možné se obrátit i na soudy. V takovém případě je ale vhodné věc nejdříve probrat s právníkem.

Když zhodnotíte své zkušenosti, do jaké míry se řeší diskriminační otázky na úrovni komunikace škola versus rodiče a kolik případů se řeší u soudu, ombudsmana a podobně?

Naprostá většina případů se řeší neformálně, domluvou. Domluva je samozřejmě vždy lepší, otázkou ale v těchto případech často je, jestli je to skutečně domluva oboustranná a dobrovolná. Bohužel často je to totiž také cesta ústupků rodičů na úkor diskriminace žáka, jednoduše proto, že jiné řešení není na obzoru, a škola je v nesrovnatelně silnější vyjednávací pozici.

I z informací vyplývajících z výzkumu Veřejné ochránkyně práv je zřejmé, že k úřadům nebo dokonce soudům se dostane naprostý zlomek případů, v případech diskriminace ve vzdělávání jsme pořád v jednotkách řešených případů od doby účinnosti antidiskriminačního zákona, tedy po dobu přibližně desíti let.

Problém je to také z jiného hlediska – soudy poskytují výklad právních předpisů a malý počet případů před soudy znamená mnohem menší vyjasnění, co lze a co nelze za nezákonnou diskriminaci považovat. I když tuto roli u nás částečně hraje Veřejná ochránkyně práv, přesto v oblasti školství v tomto ohledu pořád ještě existuje spousta neznámých, které trápí jak školy, tak rodiče.

Pro rodiče jako laiky je velmi těžké zorientovat se v tom, na co má vlastně dítě nárok a jaká opatření se v rámci inkluze mají podnikat. Když bojujeme za své děti, často je naší nevýhodou neznalost. Týká se to podpůrných opatření, individuálního vzdělávacího plánu (IVP) nebo třeba také role asistenta pedagoga. Kde přesně najdeme ve školském zákoně oporu v této oblasti? Případně – jsou ještě nějaké jiné zdroje, které nám v orientaci pomohou?

Podívat se do zákona a do vyhlášky je vždy dobrý nápad, už jen proto, abyste si ověřili informace, které se ve veřejném prostoru objevují a jsou mnohdy velmi zkreslené.

Ve školském zákoně (zákon č. 561/2004 Sb., online zde) najdete hlavní úpravu v § 16 až § 18, které Vám osvětlí základní pravidla poskytování podpůrných opatření, jejich revize, i individuálního vzdělávacího plánu.

Důležitý je také § 36, zejména jeho odst. 5, která hovoří o právu na vzdělávání ve spádové škole. V neposlední řadě je dobré se podívat také na základní zásady a cíle vzdělávání, tedy principy, kterými by se měl řídit celý zákon. Všechna jeho ustanovení je tedy nutná interpretovat s přihlédnutím k nim.

Z praktického hlediska je potom zásadní vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných (odkaz zde), která konkretizuje například postup poskytování podpůrných opatření, tvorby IVP (§ 3-4) a kompetence a povinnosti asistenta pedagoga (§ 5).

Pro kompletnější obrázek se podívejte také do antidiskriminačního zákona (zákon č. 198/2009 Sb., online zde), zejména jeho § 2 – § 4, vysvětlujících diskriminaci.

Uvědomuji si, že není úplně jednoduché se v těchto předpisech a jejich souvislostech orientovat, proto pomáhá podívat se do různých pomocných příruček. Doporučuji například materiály Férové školy, kde najdete praktické průvodce inkluzí na škole i právnickou příručku (staršího data, ale z většiny stále aktuální). Spoustu informací naleznete taky na webu Poradny Rodičů za Inkluzi.

Speciálně-pedagogická centra hrají v inkluzi klíčovou roli, ale jsou nešťastně přetížená. Jestliže pracovník SPC navštíví školu, pozoruje inkludované dítě ve výuce a má navrhnout podpůrná opatření (vydat doporučení), má na to až 3 měsíce. Co je škola povinna zajistit v tomto „mezidobí“?

Do doby doporučení poradenského zařízení nemůže škola dělat nic jiného než v rámci svých vlastních osnov výuku žákovi přizpůsobovat.  Podle školského zákona se jedná o podpůrná opatření prvního stupně.

Ta škola může poskytovat na základě vlastního vyhodnocení a nepotřebuje ani doporučení poradenského zařízení ani informovaný souhlas zákonného zástupce. Je však samozřejmě vhodné případné úpravy ve vzdělávání se zákonnými zástupci probrat a přinejmenším je o nich informovat.

Jestliže SPC doporučí vypracování IVP pro dítě, do jaké doby má škola povinnost jej připravit?

Vyhláška stanoví, že IVP musí být vypracován bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 měsíce od doby, kdy škola obdržela doporučení a zároveň také žádost zákonného zástupce (nebo zletilého žáka).

Škola musí zákonného zástupce s individuálním vzdělávacím plánem seznámit a zákonný zástupce jej také podepisuje, lhůta jednoho měsíce je však splněna, když je IVP do doby 1 měsíce školou zpracován a odpovídá doporučení poradenského zařízení.

Pokud s doporučením vydaným SPC nesouhlasíme, co můžeme dělat?

Jednou z hlavních novinek novely školského zákona z roku 2016 je zavedení možnosti revize doporučení poradenského zařízení (nově § 16b školského zákona). Revize byla zavedena proto, že praxe poradenských zařízeních v různých krajích se až překvapivým způsobem lišila, a bylo nezbytné přispět k jejímu sjednocení.

Nyní, když dostanete doporučení poradenského zařízení, můžete se do 30 dnů obrátit na revizní pracoviště, které do 60 dnů může vydat novou, revizní zprávu a doporučení, které nahrazují původní zprávu a doporučení. Na revizní pracoviště se může obrátit také škola sama.

Do doby, než revizní zprávu obdržíte, postupuje škola podle původního doporučení. Revizním pracovištěm je Národní ústav pro vzdělávání a informace o podání žádosti o revizi jsou přehledně zpracovány zde.

Máme-li pocit, že SPC není nestranné a nehodnotí situaci objektivně, je možné změnit SPC? Jak vhodně tuto situaci řešit?

V tomto ohledu nastala od nového roku 2020 velká změna. Doposud bylo vždy možné změnit poradenské zařízení v zásadě kdykoli, samozřejmě, pokud měli jinde kapacitu. Bylo v tomto ohledu jedno, zda již jste měli platnou zprávu a doporučení z jiného poradenského zařízení, ty totiž bylo možné kdykoli nahradit.

Novela vyhlášky č. 27/2016 Sb. (viz výše) však od ledna zavádí pravidlo, že po dobu platnosti zprávy a doporučení není možné vydat zprávu a doporučení jiné, pokud nedošlo ke změně vzdělávacích potřeb žáka nebo jinak odůvodněné potřebě změny podpůrného opatření.

Jinými slovy, nově v případě nespokojenosti s poradenským zařízením můžete do nového zařízení jít jen v případě, že se změnily tyto okolnosti, nebo až po vypršení platnosti existujícího doporučení. To však nic nemění na tom, že proti takovému již vydanému doporučení můžete podat žádost o revizi.

Co my jako rodiče můžeme udělat pro to, aby zařazení našich dětí probíhalo dobře? Ze své zkušenosti vím, že veledůležitá je aktivní komunikace a otevřenost, snaha o společnou řeč a řešení. Přestože to v praxi často nestačí… Ale abychom tedy nemluvili jen o škole a jejích povinnostech – čím můžeme přispět jako rodiče?

Naprosto s Vámi souhlasím a myslím, že ve své odpovědi vlastně hlavně zopakuji Vaše shrnutí. Je proto podle mě velmi důležité, když se rodiče snaží se školami nalézt společnou řeč a zejména, pokud se snaží svá stanoviska a potřeby svého dítěte dobře vysvětlovat.

Přeci jen pevně věřím, že většina pedagogických pracovníků chce dětem pomoci. Rodiče znají své děti nejlépe, a jsou tedy školám nejlepšími partnery v nastavování podpory podle potřeb dítěte. Na druhou stranu je však také potřeba respektovat odbornost a zkušenosti učitelů – každý v tomto vztahu rodič/učitel je tedy odborníkem na něco.

Někdy je tato linie velmi tenká, ale její správné nastavení – tedy vymezení toho, co do vztahu mohu přinést já jako „odborník“ na své dítě, a toho, kdy je nutné respektovat odbornost a zkušenosti učitele, je zásadní.

V neposlední řadě je ale myslím důležité si v této komunikaci uvědomovat věc, která z úst učitelů zní velmi často – dětí mají ve třídě mnoho a jejich pozornost si zaslouží všechny. Jistý respekt k časovým i emočním kapacitám učitele tedy určitě taky pomůže.

V neposlední řadě je myslím v inkluzi důležitá jedna věc – naděje, tedy ukazovat, že to jde, a že to je dobře pro všechny. Ať již zdůrazňováním toho, co Vašemu dítěti jde a posilování těchto stránek, tak například sbíráním a ukazováním příkladů dobré praxe odjinud.

Vždy ale zdůrazňuji, že ve vztahu rodiče-škola je to ta vzdělávací instituce, která je profesionálem. Není to rodič, který musí a má vždy všechno zachraňovat. I když tedy výše uvedené tipy mohou pomoci, nenechte na svá bedra naložit veškerou odpovědnost za vzdělávání svých dětí a vyhledejte odborníky, pokud máte těžkosti. Různé rodičovské podpůrné skupiny, nebo poradny a organizace, které jsem již zmiňovala, mohou být důležitými rádci.