Tři odrazové můstky: čím začít v raném věku dítěte s PAS

Asi se shodneme na tom, že sociální sítě mají na lidi opravdu velký vliv. Sama je používám a jsem ráda, když mi pomůžou v šíření potřebných informací. Přesto si troufám říct, že ten velký vliv občas považuju za nebezpečný. A v souvislosti s tím se vracím k tématu, kterému jsem se na blogu už věnovala. Jenže mi to zkrátka nedá.

Poslední dobou narážím na nabídky nejrůznějších terapeutických oborů – přednášky, školení. Rodiče v diskusích na webu hodně skloňují téma terapií. Kterou zvolit, jestli dělat dvě zároveň. Hodně se řeší velké téma terapie ABA (Aplikované behaviorální analýzy) – zda ji u nás začnou pojišťovny alespoň zčásti proplácet a jak to bude s certifikovanými odborníky.

Když to vnímám, čtu ty články, sem tam i diskuse, uvědomuju si, že mě to téma nějak nepochopitelně irituje. Ale aby nedošlo k nedorozumění – terapie jsou velmi potřebné! Je moc dobře, že v Česku přibývají a že jsou lidé a instituce, na které se rodiče můžou obrátit.

Jen mám stále a odjakživa potíž s tou všespásností, kterou z některých cítím. Ještě jsem neslyšela nikoho říct: „Ano, naše metoda může NĚKTERÝM dětem pomoci. Často se tak může stát i dílem kombinace s jinou metodou nebo také využitím jen některých našich metodických prvků. Vše je individuální a záleží na dítěti a jeho potřebách.“

Vážně, takhle jsem to nikdy nikde nečetla. Přestože vím, že spousta rodin (včetně nás) to tak praktikuje – něco odtud, něco odtamtud. Nemusíme rigidně lpět jen na jednom přístupu.

Odvaha přijmout odpovědnost

Stejně tak se nemůžu srovnat s odevzdaností některých rodičů, kteří TO (rozuměj terapii dítěte) velmi rádi nechají ve velké míře na někom jiném. Přitom nejdůležitějšími terapeuty pro dítě jsme právě my – rodiče! Jsme s dítětem největší množství času a máme k němu jedinečný, intenzivní a neopakovatelný vztah.

Existují odborníci, kteří nám jako rodičům můžou dobře radit. A my je potřebujeme. Neměli bychom ale zapomínat na svou vlastní roli na téhle těžké cestě. Uvědomit si to znamená vzít odvahu do hrsti, protože v tu chvíli pochopíme a přijmeme, že ten největší díl práce a zodpovědnosti putuje právě k nám.

Dítě s autismem potřebuje jednak všeobjímající, bezpodmínečnou, stálou a intenzivní rodičovskou lásku, která nemizí s afekty či agresí, a silné rodiče.

Silný rodič v mých očích dokáže vyhodnocovat situaci nezávisle na okolí, dle vlastních rozhodnutí a soudů. Nebojí se hledat řešení a postupuje podle citu a intuice. Podle toho, jak své dítě zná. Protože ať si kdo chce, co chce, říká, rodiče své děti znají nejlíp. Líp než kterýkoliv terapeutický pracovník.

Po bitvě generálem?

Synovi je devět let. Od dvou let s ním poměrně intenzivně a důsledně pracujeme. Dostali jsme tenkrát rady do začátku, ale jejich konkrétní uplatnění už bylo na nás. Stejně jako zodpovězení milionu otázek, které tu cestu provázely. Pochybnosti se objevovaly, často jsme leckde váhali, ale přesto jsme konzultovali poměrně málo.

Velmi jsme vycházeli z Jakubových specifik, z jeho povahy, a tak jsme i odhadovali možnou účinnost dalšího postupu. Je těžké hodnotit, jestli bych v dnešní době, kdy je informací mnohem víc a terapie jsou dostupnější, dělala něco jinak. Možná ano, možná ne. A třeba si někdo u mých slov může říct, že po bitvě je každý generál. Nevím.

Kde jsi, selský rozume…?

Co ale vím, je to, že ta samostatnost v rozhodování a postup i podle vlastní intuice mi u hodně rodičů chybí. Chybí mi obyčejný selský rozum.

Terapie jsou zásadní a je fajn se v nich zorientovat a vybrat si z toho to své. Můžete však hodně dělat sami – v ideálním domácím prostředí.

Než tedy propadnete nervozitě z čekacích lhůt a neuzavřených diagnóz, ráda se podělím o tři odrazové můstky, kterými nic nezkazíte, ať už je to s Vaším dítětem jakkoliv. Mluvíme o úplném počátku, kdy je dětem řekněme dva roky, možná rok a půl, a kdy je na leckteré činnosti je ještě příliš brzy.

Z pozice mámy

Stále nevystupuju jako speciální pedagog ani psycholog, jelikož jednoduše nejsem. Jsem prostě pořád máma, která věří tomu, že co se synkem dělá, dělá dobře. A protože mě v tom i hezky utvrzují zpětné vazby z řad odborných, přináším to, co jsem se naučila na začátku, a co i hezky fungovalo a funguje dál (nejen mně 😉 )

Než se vůbec můžeme začít učit

To, co je úplně na začátku, je poměrně nevědecké a nevyžaduje to ani zvláštní materiály. Mluvím o tom, co předchází práci s vizuálními pomůckami. O tom, co otevře dětské autistické oko či ucho naším směrem. Abychom se vší tou vědou vlastně později mohli vůbec začít.

Je to o vzájemném naladění.

Odrazový můstek č. 1

Jedna z prvních knih, co se mi dostala do ruky, byla Sonrise: Zázrak pokračuje. Nejsem slepý zastánce této metody a mám i trochu problém věřit na „úplné vyléčení“. A kdybych měla prohlásit, že autismus je dar, nebyla bych to já a nebyla by to pravda. Ano, autismus dává, ale v mých očích mnohem víc bere.

Přesto mi tahle knížka hodně dala. Dala mi naději, i když ve mě zůstal kus skeptika. Dala jednoduchý návod, čím začít. Byla pozitivní a bylo to první psaní z perspektivy auti rodiče. První po sérii odborných a teoretických materiálů, na které jsem tenkrát ještě nebyla ani zdaleka zralá.

Son-rise říká PŘIPOJUJTE SE (srozumitelněji – ZRCADLETE) . Opakujte po dítěti jeho podivné zvuky, pohyby, chování. V ideálním případě se tak mělo dít v místnosti s minimálním množstvím podnětů, věcí, nábytku. A to je opravdu magický způsob, jak se dítěti přiblížit. Dřív nebo později začíná fungovat a pozornost dítěte se aspoň po chvilkách obrací naším směrem. Každá chvilka je dobrá.

Na speciální hernu jsme neměli a nemáme dost velký byt. Ale zrcadlili jsme jako o život. Opakovali jsme po Kubovi, zkoušeli jeho oblíbené věci, a šli tak naproti jemu. Nečekali jsme, že on přijde k nám a naráz nás vezme na vědomí. Dali jsme mu najevo, že nás zajímá ten jeho svět. A bylo krásné pozorovat, jak se pomalu a postupně i on nechává zaujmout tím, co děláme my. Začal nám to vracet.

Odrazový můstek č. 2

PODPORUJTE POHYB. Vymeťte každé hřiště, běhejte s dětmi, jak se jen dá, stavte doma opičí dráhy. Zkoušejte to s odrážedlem a nebojte se balancování na patníku. Vším tím pomáháte pozdějšímu vývoji řeči, která je u dětí s PAS často opožděná. Podporujete tím také velmi potřebnou grafomotoriku, chystáte dítě na psaní i čtení. Bez pohybu to nejde a pohyb souvisí se vším!

Ostatně k tomuto tématu se vyjadřovala i velmi fundovaná logopedka Kateřina Kunzová v našem rozhovoru zde. Tam také najdete řadu odpovědí k tématu jedné z důležitých terapií – logopedie.

Hlavně vypusťte všelijaká chodítka a odrážedla na tyči, kde dítě jen sedí. Nechte ho objevovat své možnosti a pracovat s rovnováhou těla.  A hlavně – každý, byť sebemenší úspěch pochvalte a vyzdvihněte!

Také hodně choďte do přírody, do klidu a zeleně. Už to samo o sobě je velkou terapií!

Odrazový můstek č. 3

Veďte děti ve výchově s bezpodmínečnou láskou a zároveň s důsledností.

Ukazujte jim PRAVIDLA a buďte v nich pevní. Právě věci neměnné a jisté se pro ně stávají kotvou, která jim pomáhá v orientaci ve světě, jenž je zahlcuje. Představujte jim je klidně a rozhodně a nespěchejte na jejich porozumění. Potřebují k němu mnohem, mnohem více času, než tušíme.

Vytvářejte jim oporu, na kterou se můžou spolehnout. Proto se vyhněte neustálým a hlavně nečekaným změnám a zkuste doma vytvořit stabilní prostředí, které nevypadá každou chvíli jinak. Neměňte si často parfém nebo barvu vlasů, nepřemisťujte nábytek. Staňte se pevným majákem.

Přestože ve starším věku jim ty rituálky a stereotypie budete malinko bořit, aby v nich extrémně neulpívali, v raném věku jim dávají silný pocit bezpečí – a oni je potřebují.

Tyto tři pilíře považuju za zásadní a zpětně je jako zásadní u syna také hodnotím. Protože si zároveň velmi dobře uvědomuju, kdy jsem podle nich nejednala a jak se to proti mě i synkovi obracelo. Z vlastních chyb se ostatně poučíme vždy nejlépe.

Závěr? Začněte doma

Takže všem rodičům, kteří jsou na začátku, chci tentokrát říct toto: Zkuste celý terapeutický proces zahájit Vaší láskou, Vašimi vstřícnými kroky směrem k dítěti. Poslouchejte svou intuici, Vaše dítě znáte nejlíp Vy!

Odborníci Vás pak naučí práci s piktogramy a vizuální podporou (případně také můj eBook Jak na vizualizaci a komunikaci u dětí s autismem). Naučíte se s dítětem systematicky pracovat a taky ho prostřednictvím terapeutů a kroužků socializovat. Jen ten krok před tím vším, ten správný start doma, ten hodně pomůže.

Zkuste se na své dítě napojit, učte se něžně a zlehka získávat jeho pozornost a budujte mu pevné zázemí. V něm se pak můžou dít opravdové zázraky – ať už Vám k tomu dopomůže jakákoliv z metod.

Pokud byste se chtěli dočíst o tom, co ve vztahu k dítěti s autismem považuji za důležité, více, přečtěte si můj eBook Devět cenných rad pro rodiče autistických dětí. Věřím, že se Vaše začátky tak stanou snazšími.