Výchovu autistického syna dnes vnímám z nejrůznějších perspektiv, které se vyvíjejí s jeho věkem. Dá se k tomu všemu říct opravdu spousta rad a postřehů, ale dnes mi došlo, že všichni ti rodiče, co jsou na začátku, by měli vědět hlavně jednu naprosto zásadní věc. Takovou, na kterou jsem samozřejmě přišla příliš pozdě.
Milion věcí k řešení
Když byly Kubíkovi tři roky a jeho aktivity stran strukturovaného učení a nácviku obrázkové komunikace byly v plném proudu, veškerý čas jsem trávívala přípravou úkolků, vymýšlením motivací, focením, tištěním, laminací. Koncentrace byla zaměřená cíleně na rozvoj komunikace a vzájemné porozumění.
Zcela logicky mi unikaly běžné součásti dennodenního života, které se děti postupně učí. Třeba že si talíř po jídle odnesou samy. Že si po sobě uklidí svlečené oblečení na jednu hromádku. Že se naprosto pevně a neochvějně jí jen a jen u stolu.
Když jsem před půl rokem s radostí líčila psychiatrovi, jak se syn krásně stará ve škole o své věci, jak si nosí tác s obědem bez řečí sám a vůbec jak se snaží být samostatný, což začalo platit i doma u uklízení nádobí apod., tak se mě bez mrknutí oka zeptal: „A jak to bylo předtím? To jste mu nosili vy?“
Jak přistižená při činu jsem to potvrdila a on se smíchem pokrčil rameny. Podráždilo mě to a bránila jsem se: „Když máte řešit asi milion věcí, tak to nejde všechno naráz.“
Uvědomila jsem si tam, jak moc jsme museli upozadit některé zdravé návyky, protože jsme se celé roky soustředili na výuku docela jiného charakteru. Přestože už dlouhou dobu přistupujeme k synkovi jako ke zdravému (což mu náramně svědčí), řadu praktických postupů jsme neměli šanci upevňovat.
A když jsme to zkusili, tak ne důsledně. Nezbývaly na to síly. Nejen nám – myslím, že ani Kubíkovi. Systematicky a denně totiž náš syn pracuje od svých dvou let.
Škola: nová úroveň náročnosti
Věděla jsem, že s nástupem do školy začne úplně nové období. Že to pro něj i pro nás bude náročné. Tahle domněnka se potvrdila, ale hlavně ukázala na skutečnost, že to, co jsme do něj nestačili vložit stran chování a určitých postupů a návyků doma nebo venku, budeme v tomto období syna učit velmi těžko.
Jeho mozek je natolik zahlcený školní výukou a domácími úkoly, že na další tréninky už nezbývá energie. On potřebuje opravdu hodně odpočívat. Tak moc, že mu jeho tělo někdy vypoví službu a k odpočinku ho dovede horečkami.
Zásadní objev
Z minulých let a veškerých našich prožitých zkušeností tedy vyplývá jedno zásadní zjištění pro rodiče dětí s PAS. Dokud jsou Vaše děti malé, jsou doma nebo chodí do školky, pracujte s nimi a snažte se je od počátku vést tak, jak chcete, aby se chovaly a dělaly věci v budoucnu. V dobré víře mi určitě namítnete, že to přece děláte a já o tom nepochybuju. Jenže já mám na mysli opravdovou důslednost napříč všemi směry.
Abych byla přesná. Pod tíhou únavy a tlaku jsem párkrát vypustila pravidla typu PO PŘÍCHODU SI UMÝVÁME RUCE nebo JÍME U STOLU. A synovi jsem utřela v rychlosti ruce vlhkým ubrouskem a nechala ho svačit v pokoji u hraček. Přestože jsem tušila, že to není správné, taky jsem polevovala.
Jeho režim v jídle a pití nikdy za moc nestál. Aby pil, vyžadoval ochucené šťávy, džusy a podobně. Netrénovali jsme pití vody nebo aspoň čaje, protože jsme byli rádi, že vůbec pije.
Dnes si to vyčítám. Vodu už asi opravdu pít nebude a s večeří do pokoje nebo na gauč to zkouší opakovaně. Tady to ale bohužel není vina nikoho jiného než nás rodičů. Proč to tak kdy bylo, už víte.
Mechanismy návyků
Malé dítě s autismem ke zpevnění dovednosti nebo pochopení informace potřebuje mnohonásobně vyšší počet opakování než zdravé děti. Paradoxem je, že v případě nevhodného nebo nesprávného návyku je to všechno podstatně rychlejší!
Celou první třídu jsme synovi ve spolupráci s asistentkou neustále vysvětlovali, že z hodiny se neodchází dříve, že o přestávce se svačí a pije, že při odchodu ze školy nezevlujeme čtvrt hodiny ve vestibulu jen proto, abychom na hodinách ověřili, že zvoní včas. Tahle pravidla jsme mu vtloukali do hlavy všemi možnými způsoby a trvalo to neskutečně dlouho.
A pak stačí jednou odejít ve čtvrtek o hodinu dříve k lékaři a další čtvrtek tu mám stejný požadavek, na kterém chlapeček doslova trvá. Jednou jsem zas pro něj musela až do třídy, protože nechtěl odejít a učitelka s asistentkou se mnou chtěly probrat potíže toho dne. Druhý den jsem při čekání na syna už zdálky slyšela jeho táhlý hysterický křik „Mamiii pojď seeem!!“.
Tímto způsobem si syn ochotně upevňuje, co by chtěl, a v ostatních případech dlouhodobě nedbá na to, co je správně – protože k tomu nemá motivaci.
Tím vším chci zkrátka říct, že špatný návyk vzniká nesrovnatelně rychleji než ten správný. A že když budete v raném věku dělat s dítětem věci správně pokaždé a opakovaně ho povedete k vhodným postupům, později se za to můžete spokojeně plácat po ramenou. Bude za co. Zlomit špatné návyky je totiž později ohromně těžké.
Tohle je další z důvodů, proč je výchova dětí s autismem tak náročná. Musíte myslet na spoustu věcí, předvídat je a umět je zpracovat správným způsobem tak, aby se Vám to v budoucnu nevymstilo. Je to běh na dlouhou trať, která prostě nebere konce.
Zaručuju Vám, že v případě takového přístupu budete ke zbláznění unavení, a to zejména psychicky. Mám taky obrovské pochopení, když to občas nepůjde. Ale do budoucna se máte na co těšit, slibuju 😉 Vaše úsilí oceníte v momentě, kdy přijdou těžší věci, a ty přijdou, protože i zde platí: Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Vy už ale díky své píli a důslednosti budete mít pevné základy do dalších bojů.
Moje tipy:
- Podporujte sebeobsluhu a podporujte její správné postupy. Chvalte dítě za drobné úspěchy a motivujte ho, ať se učí a zvládá ty věci i dál.
- Veďte dítě k uvědomění, že o své věci se stará samo. Chce-li nosit batůžek, bude ho nosit na SVÝCH zádech. Rodiče by neměli dělat nosiče.
- Netolerujte a nepromíjejte v rodině ani na veřejnosti drobné prohřešky s tím, že to malé děti dělají. Snažte se je korigovat, protože špatné návyky nejen že vznikají rychleji, ale jsou bohužel i pevnější. Zdravým dětem to vysvětlíte, autistickým už hůř.
- Zapojujte děti do drobných pomocí v domácnosti. Adekvátně k věku, ale dělejte to. A zase – chvalte a motivujte. Ve světě, kde tak těžko získávají sebevědomí, jim tohle může ohromně pomoct.
- Chovejte se ke svým malým autíkům tak, jako by to byly zdravé děti. Ony vlastně jsou, jen jsou jiné. Chtějte po nich to, co po běžných dětech. Nelitujte je a nešetřete je.
Zní to jako od zlé mámy? Možná. Když nás před sedmi lety první synova psycholožka nabádala k programu TEACCH (strukturované učení), varovala nás. Může to prý působit jako týrání zvířátek. Neustále po dětech něco chtít a za odměnu jim dát pamlsek. Nastínila nám ale taky možné výsledky. Za těmi jsme si šli a já jsem občas asi trochu zlá máma byla.
Můžu ale ubezpečit všechny, kteří z toho mají obavy, že na vzájemném vztahu to následky nenechalo. Naopak – syn ví, že dávám jasné mantinely a v těch se cítí bezpečně. A to mu vyhovuje – jako všem autistickým dětem. Oprava – jako všem dětem.
Jsem lektorka v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s autismem a zároveň máma chlapce na spektru. Vzdělávám a inspiruju rodiče i pedagogy a pomáhám jim s dětmi s autismem najít společnou cestu. Dělám to skrz praktické eBooky, články na blogu, konzultace a především také v online kurzu. Ráda o tématu i přednáším. Díky vlastní zkušenosti a odborným znalostem problematiky přináším léty ověřené a funkční postupy a potřebnou psychickou podporu.