Od outsidera k bojovníkovi: Co jste o mně nevěděli?

Už jsem psala o tom, že si novoroční předsevzetí nedávám. Nedávám. Každý rok mě ale znovu překvapí, jak mi tenhle kalendářní předěl dává zase pocit, že se začíná nanovo a lépe. Je to podobné jako jaro; tam taky cítím čerstvý vzduch a hodně naděje. To probouzení přírody mám vlastně z celého roku nejraději.

Jaro tu ještě není, ale leden už začal. I v této práci, do které upřímně vkládám celou sebe, se chci posouvat a zlepšovat. A tak i tady platí takhle zkraje roku „znovu a lépe“.

V začátcích je fajn se představit, ať už je to kdekoliv.

Co jsem na sebe vlastně ještě neřekla? A jak jsem se dostala k tomu, co dělám?

Jsem pravověrný Valach, i když se mi to někdy fakt nehodí do krámu. To když mi kombinace specifické valašské povahy a mého naturelu cholerika komplikuje některé situace s Kubou a vlastně i s mužem. Ano, občas ho upřímně lituju a vlastně se divím, že jeho do velké míry poklidná jihomoravská povaha zvládá toho Berana ve mně.

Odmala jsem byla docela outsider, taková typicky hodná holka…bez kamarádů. O to víc mě dnes deprimuje téma šikany, a tak typické otázky ohledně Kuby, které mi v hlavě často hlodají, zní takhle: „Jak moc ho asi trápí, že třeba nechodí po škole někam s klukama jako ostatní? Že ho pořád vyzvedává máma? Jak moc cítí, že je jiný? Vnímá občasné pohledy a posmívání od dětí z jiných ročníků?“ Uf.

Ale zpátky ke mně. Outsider, zato vášnivý čtenář i pisálek už na základní škole. Mohlo mě napadnout, že jít tímto směrem bude víc v souladu s mým srdcem a místo studia angličtiny jsem nejspíš měla zkusit odvolání na žurnalistice, kam mě napoprvé nevzali.

Korporátu můžu děkovat

Stěžovat si ale vlastně není na místě; nebýt studia, nedostanu svou první práci v korporátu a nepotkám svého muže, tudíž ani náš chlapec není na světě.

Stejně tak nemít práci v korporátu, nedostanu se od překladatelství k oboru PR a komunikace, což vlastně víc než cokoliv znamenalo psát, psát a psát a k tomu pracovat s tím, co říct, jak, komu a v jakou dobu. Takže když spojím komunikaci a psaní, dostanu obrázek toho, co dělám dnes – vůči vám čtenářům i vůči synkovi. Na komunikaci to totiž s chlapcem celé začínalo a do velké míry pokračuje i dnes. Od komunikace se odvíjí všechno další, a i proto je to jedna z naprosto klíčových oblastí, které rodiče ráda učím.

Znovu se tedy nejspíš potvrzuje, že věci se vždy dějí z nějakého důvodu.

Vlastně, když nad tím přemýšlím, nemít práci v korporátu, a pak ještě v jednom, nevybuduju si určitou odolnost a bojovnost. Kdo někdy v korporátu pracoval, tuší, proč to tak je. Mimochodem je to přesně ten typ práce, ke kterému bych se už opravdu nikdy nechtěla vrátit.

Nejspíš mě ale opravdu posílila, a tak dneska (a většinu těch uplynulých let s Kubou) se stavím k výzvám souvisejícím s autismem čelem a nevzdávám se. V kombinaci s tou hodnou holkou ve mně jsem tomu od diagnózy dala opravdu všechno.

Občas se sama sebe ptám, jestli to byla ta správná cesta. Jestli jsem neměla víc myslet i na sebe, pracovat víc, chodit mezi lidi víc, řešit častější hlídání, nechávat ho ve školce nebo v družině déle právě proto, abych se více (a dříve) tak nějak nadechla. Většinou ale dojdu k uvědomění, že jinak bych to ani neuměla. Věřím taky, že kdyby to bylo jinak, Kuba by nebyl tam, kde je dnes.

Přes autismus k seberozvoji

K mé dnešní práci pak vedla naprosto přirozená cesta. Tak často jsem si s rodiči dětí na spektru povídala a zjišťovala, že jim mám jak pomoct a poradit, až mi došlo, že se tomu můžu věnovat naplno.

A jak se tak věci stávají z nějakého důvodu, tou dobou mi přišel do cesty kurz, ve kterém jsem se naučila postavit si webové stránky, začít se sociálními sítěmi, věnovat se více tvůrčímu psaní. Od té doby uběhly už bezmála tři roky a já děkuju tehdejšímu já, že sebralo odvahu a šlo do toho.

Nedostudovala jsem si speciální pedagogiku, zato jsem za všechny ty roky s Kubou absolvovala slušnou řádku kurzů a webinářů a přečetla nesčetně knih (jak se mi ta záliba ve čtení hodí!). K situacím s chlapcem jsem se naučila přistupovat s respektem k jeho jinakosti, ale taky kreativně a zároveň se selským rozumem.

Nedá se ani slovy popsat, co to udělalo s mým seberozvojem – ať už autismus anebo pak mé pracovní aktivity. Jsem za to nesmírně vděčná a moc dobře vím, že to tak mělo být.

Křivdy ve mně

Ostatně, je to i má cesta návratu k sebevědomí. Jako spousta lidí i já mám v sobě krom vzpomínek na nedostatek opravdových kamarádů taky nějaké křivdy z dětství. Od typického posmívání kluků, že jsem plochá, až po nařčení z krádeže třídní kroniky, do které jsme na základce dlouhodobě zapisovali (možná ani nemusím popisovat, jak moc mě to bavilo!). Dodnes nechápu, proč si tohle o mně mysleli, a opravdu by mě zajímalo, který padouch to tenkrát vzal a dost pravděpodobně i na mě hodil.

Dnes se těmto zážitkům říká dětská traumata. Za mě je slovo trauma stále docela silné, ale pravdou je, že jako mnozí i já mám tyto své démony, které se mi daří zahánět střídavě hůř a střídavě líp. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, kde budu dnes, a co budu mít za sebou, nevěřila bych a rozhodně bych své budoucí já nakonec poplácala po ramenou.

Dneska dělám, co mě naplňuje a baví. Zpětné vazby od vás čtenářů jsou natolik krásné a pozitivní, že i když někdy padám na ústa, jedu dál. Cítím v tom smysl. Vím, že jsou lidé, co se pohoršují nad mými placenými službami, protože by v rámci oboru očekávali snad spíš dobrovolnictví, ale já se tím netrápím. Do práce vkládám, jak jsem psala na začátku, celou sebe, a pak taky veškeré své dlouholeté zkušenosti a znalosti a ohromné, opravdu ohromné množství času. Čas je pak u všech rodičů, kteří mají dítě na spektru, to nejvzácnější a nejdražší. Souhlasíte?

Vyprávím to jako pohádku, a tak na závěr střihnu pár odrážek.

Co tam ještě máme?

• Miluju vůni podzimního listí a dobré kávy.
• Čtení je jediná aktivita na světě, která mě umí odpoutat od starostí a přenést jinam. Musí to být ale beletrie!
• Zbožňuju korejskou kuchyni, která je taky jedinou věcí, co mi po odchodu z korporátu fakt schází.

• Baví mě chodit na procházky, ale na podzim a v zimě vždycky zápasím s leností a zimomřivostí!
• Nesnáším balení na cesty, zatímco vybalování mi vůbec nevadí. Návraty domů miluju.
• Jsem introvert a někdy se tak sobě opravdu divím, do čeho jsem se to pustila. Nejlíp je mi za klávesnicí. Videa zvládám natáčet, ale Reels ode mě fakt nečekejte.
• Jsem vysazená na komunikaci. Jsem přesně ten člověk, který šílí, když vidí, že rodiče své dítě u školy „zdraví“ vyštěknutím „Kde jsi? Nemám čas!“ Nerozumím tomu, proč lidé neodpovídají na e-maily nebo zprávy s otázkami. Nechápu, když mi neodpoví na dobrý den. Někdy si tak připadám jak z jiné planety.
• Jsem zvyklá být slušná a nepřekážet, ale učím se mít i ostřejší lokty. Občas musím.
• Nadchla jsem se pro jógu a vědomé zklidňování. Zatímco cvičit relativně zvládám, to druhé je podstatně delší cesta.
• Tíhnu k minimalismu a oblečení si kupuju jednou za dlouhý čas. Mnohem častěji třídím a vyhazuju nepotřebné, a tak je v mé skříni docela dost místa (a v hlavě ráno občas frustrace).
• Ohromně mě baví vařit, ale nesmí to být dlouhé a složité vaření. Je mi líto času i mých zad, které dlouhé stání moc nezvládají.
• Baví mě hrát žolíky, ale nesmí to být s mým mužem. Nikdo nezavírá tak často z ruky jako on!

Po čtyřicítce

Musela jsem dojít až ke čtyřicítce a projít úskalími diagnózy u syna, abych zjistila, že život je prostě hrozně fajn, i když nám někdy fakt zatápí. Taky jsem zjistila, že i když jsem k sobě strašně kritická, vlastně se mám i docela ráda. Často hledám rozinky a na rozdíl od svého dřívějšího já tuším, že slunce úplně nezmizelo…jen se občas schovává za mraky.

Tak co, dozvěděli jste se něco nového? Tipli byste do mě některé z věcí, o kterých jsem psala, nebo vás naopak něco překvapilo? Napište mi!

A kdo má chuť si mě poslechnout, dejte si rozhovor pro podcast Vědárna, pokud vás minul. Tohle milé povídání o naší cestě s Jakubem najdete TADY.